Zvýšila se nám nezaměstnanost a každou chvíli můžeme slyšet zaručený recept, který přinese nová pracovní místa. Šrotovné, investice do spotřeby, finanční injekce, ...
Představme si stát, kde 10 procent lidí pěstuje obilí a tito lidé pokryjí obilné potřeby zbytku populace. Jeden chytrý sedlák vymyslí lepší způsob zavlažování a zdvojnásobí výnos. Ostatní to okoukají a další léta se vypěstu dvakrát tolik obilí, než populace potřebuje. Nakonec se to vyřeší tím, že polovina pěstitelů obilí nesežene kupce a musí s pěstováním obilí zkončit. A máme 5-ti procentní nezaměstnanost.
Z novin se dozvíme, jak je situace vážná, a politici nám představí nějaké zaručené řešení. Ale je situace skutečně špatná? 95 procent zaměstnaných nyní vyrábí pro celou populaci. Nezaměstnaní si musí najít takovu činnost, která bude pro zbytek populace zajímavá natolik, aby svých 5 procent přebydků prodali. Celá situace končí tím, že společnost vyrobí víc, přestože všichni pracují stejně. Takhle nějak si představuji pokrok.
Z takového jednoduchého příkladu je vidět, že zvýšená spotřeba nepomůže. Aby někdo získal vyšší množství zboží, musí sám víc vyrobit, a tím tedy tu zvýšenou spotřebu pokryje a nezaměstnaným to nepomůže. Obdoby šrotovného nebo dotací zase nevedou k pokroku. Zcela klíčová pro nízkou nezaměstnanost je schopnost lidí co nejlépe uspokojovat potřeby společnosti. Tohle by měl být jeden z hlavních cílů vzdělávacího systému a do této oblasti by měla taky směřovat pozornost politiků při řešení nezaměstnanosti.
