Ulička lásky ve Smečkách a žena jako věc

Psát o tom, že vystavovat polonahé ženy v oknech, aby přilákaly na své lože co nejvíce zákazníků je špatné či dokonce nemorální, znamená říkat si o nálepky typu moralista, pokrytec, zpátečník, netolerantní člověk atd. Podle ankety na portálu Novinky.cz tato věc většinu občanů nepohoršuje. Lidé, kteří Ve Smečkách bydlí, prý zřejmě mají smůlu a budou si muset zvyknout na tento nový kolorit našeho hlavního města, protože zákony jsou na provozovatele vykřičených domů krátké. Prý jsme tolerantní společnost a tak musíme tolerovat i tento, v Praze nový fenomén. Jenže skutečně tolerance znamená nechat volný průchod téměř čemukoli?

Pokusím se napsat pár krátkých odstavců, proč tuto novou věc vnímám jako špatnou. Ještě před tím bych chtěl napsat, že ani mě tyto ženy nepohoršují, protože jsem stejně jako kdokoli jiný vystaven mnoha horším věcem, jenže to, že mě/nás něco nepohoršuje, ještě neznamená, že je ta či ona věc správná.

Myslím, že výše popsaná skutečnost degraduje ženu. Nejde pouze o ženy vystavující se v oknech, ale poselství, které je vysíláno (nejen) kolemjdoucím. Žena je v tomto pojetí především objektem k ukojení mužské vášně, je jakýmsi odkladištěm mužského spermatu. Když má muž chuť na sex a má peníze, je tu žena, která mu za ně podrží. Můžeme si stokrát říkat, že takto to přece není, ale obávám se, že realita polonahých žen, toto poselství vysílá.

Pokud je mi známo, ve vitrínách se vystavuje zboží. Dříve se prý takto vystavovali otroci, kteří byli svými pány považováni za věc, nikoli za lidskou bytost. Lidé stojící v oknech nás vedou k tomu, abychom se takto dívali nejen na ně ale v posledku i na člověka jako takového. Divíme se, jak kolem nás narůstá násilí a hrubost, ale tímto počinem tomu nahráváme. Lidé ve výloze, stejně jako cokoli jiného, jsou zboží… a se zbožím nemusím nakládat nijak ohleduplně. Zároveň společnost degradující jakéhokoli člověka na zboží, je nemocná.

Když si něco koupím, očekávám, že je to moje a že si s tím mohu dělat, co chci. Namítnete, že s prostitutkou si dělat co chci, nemohu, že je chráněna pasákem. Jak to přesně je, skutečně nevím, ale mentalita „koupil jsem si něco, proto mi to patří“ je normální. Tímto veřejným vystavováním lidí a jejich použitím za peníze sdělujeme, že můžeme člověka alespoň na nějakou chvíli mít, vlastnit, že je na stejné úrovni jako věc.

Jedna z věcí, kterou se člověk (tedy někteří lidé) liší od zvířete je ta, že lidé k sexualitě potřebují intimitu a vztah. Zdůrazňuji slovo lidé. To, co vidíme ve Smečkách, komunikuje především mladým lidem, že obojí je k sexu zbytečné. Jenže ono to nejen zbytečné není, ono to ke skutečnému prožití sexuality je nezbytné.

Rozjížděním tohoto typu „průmyslu“ a legislativní nepodchyceností těchto oblastí, v naší zemi nahráváme rozšíření obchodu s bílým masem. Nevěřme tomu, že většina žen, které ve vitrínách jsou, zde jsou dobrovolně. Ano – některé si tento osud vybrali sami, ale mnohé byly do této situace vmanipulovány díky nesmírně těžkým životním podmínkám, ve kterých se ocitly, mnohé přímo donuceny. Tyto ženy se bojí o svých životních osudech mluvit, protože by přišel tvrdý trest od jejich majitele. Více doporučuji na http://nefariousdocumentary.com/

Nakonec je zde i reakce místních obyvatel. Nejedná se o žádné moralisty, zpátečníky ale zcela normální lidi, kterým je nepříjemné, že pod okny mají, to co mají. Asi nikdo z nás netouží bydlet naproti bordelu. Na tom není nic nenormálního. Jenže někde zde nastává problém, který tkví v tom, když se morální a nemorální začne nahrazovat ze zákonné a nezákonné. Jde totiž o to, že můžete jednat nemorálně a přesto zákonně. Právo nikdy nemůže plně postihnout morálku. V civilizovaných společnostech se morálka předpokládá, dokonce na ní stojí mnohé nepsané zákony. Jenže to je ve společnostech civilizovaných. Obávám se, že přívlastek civilizovaný do naší reality patří nějak méně a méně.

Prostituce zde byla a bude. Nelze ji násilně vymýtit. Pokud se o to pokusíme, bude existovat tajně. Nemusíme jí ale jít naproti a z lidí dělat věci. Zároveň tím, že bude za zdmi, se nedopouštíme pokrytectví, ale neverbálně sdělujeme třeba svým dětem, že prostituce není něco normálního a že nechceme, aby si tento životní styl zvolili. Legislativními úpravami jí potom lze omezit. Má to smysl, protože nakonec nejvíce trpí ty, které jsou za okny.