Ukrajina je zřejmě nejvýznamnější bývalou svazovou republikou. V různých historických epochách byla nezávislou zemí, ale po většinu novověké éry spadala pod politickou zprávu Moskvy. K rozhodujícímu okamžiku došlo v roce 1645, když Bohdan Chmelnickij uzavřel výměnou za pomoc proti Polákům spojenectví s carem.
Od té doby až do roku 1991, s výjimkou krátkého období v letech 1917 – 1920, se území Ukrajiny nacházelo pod ruskou politickou kulturou. Jenže Ukrajina je rozdělená země se dvěma odlišnými kulturami a to západní a pravoslavnou. V různých dobách byla západní část Ukrajiny součástí Polska, Litvy a Rakouska – Uherska. Velká část západoukrajinského obyvatelstva náleží k uniatské církvi. Oproti tomu většina obyvatel východní Ukrajiny náleží k pravoslavné církvi a většinou hovoří rusky. Samostatnou kapitolou je potom převážně ruskojazyčný Krym, který byl roku 1954 rozhodnutím Chruščova vyňat z RSFSR a přičleněn k Ukrajinské SSR.
Zřejmě jeden ze zásadních důvodů rozdělení Ukrajiny je civilizační, kdy část je převážně prozápadně a druhá část prorusky orientovaná. Když se podíváme na vztah Ruska k západní civilizaci, potom Rusko nebylo vystaveno určujícím historickým fenoménům západní civilizace: římskému katolicismu, feudalismu, renesanci, expanzi do zámoří a kolonizaci, osvícenství a vzniku národních států. V Ruské zkušenosti téměř zcela chybí tyto rysy západní civilizace – odluka církve od státu, vláda zákona, společenský pluralismus, zastupitelské orgány a individualismus. (Huntington S., Střet civilizací) Tím není řečeno, že toto v Rusku chybí zcela, hovoříme o „dlouhodobé zkušenosti“. Jakkoli někteří odpůrci EU nadávají na Evropu a někdy na celou euroatlantickou civilizaci, výše zmíněné rysy, které považujeme za samozřejmé, v mnoha civilizacích samozřejmé nejsou.
Staří Řekové definovali civilizaci, díky níž se považovali za nadřazené nad Peršany a neřeky, společným jazykem, krví, náboženstvím a způsoby života. S. Huntington definuje civilizaci na základě společné identifikace s dějinami, dále na základě jazyka, náboženství, zvyků a institucí. Ch. Dawson tvrdí, že základem civilizace je náboženství. Když tato měřítka vztáhneme na Ukrajinu, pak vidíme, že se nachází na pomezí jistého civilizačního zlomu. S. Huntington tvrdí, že země, které leží na civilizačních zlomech, musí čelit zvláštním problémům, chtějí-li si uchovat svou jednotu. Zároveň tyto země čelí zvýšenému riziku, že v nich propukne masové násilí. V rozštěpených zemích lidé z různých civilizačních skupin říkají: „Jsme různé národy a patříme na jiné místo.“ Odpudivé síly je vzdalují a naopak je přitahují civilizační magnety z jiných společenství. Startovací bod těchto střetů může být nejen zkorumpovaný režim v čele s prezidentem, ale v podstatě cokoli. Již v roce 1995 Huntington napsal, že „jednou z pravděpodobných možností je, že Ukrajina se rozdělí podle civilizační zlomové linie a vzniknou dvě samostatné entity“. (Huntington S., Střet civilizací, s. 194)
Dalším zásadním důvodem Ukrajinské krize jsou geopolitické šachy. Po rozpadu SSSR se o Ukrajině psalo jako o významném prostoru na euroasijské šachovnici, jako o geopolitickém ohnisku, což platí dodnes. V této době (po rozpadu SSSR) došlo k několika střetům mezi Ukrajinou a Ruskem, které probudili ukrajinský nacionalismu namířený proti Rusku. Jednalo se o neochotu či váhavost Ruska uznat Ukrajinské hranice, spor o právo Ukrajiny na Krym, požadavky na kontrolu přístavu Sevastopol atd. Ukrajina odmítla návrhy Ruska na prohloubení integrace Společenství nezávislých států i na vytvoření zvláštního slovanského společenství (S Ruskem a Běloruskem). Od poloviny 90. let začala Amerika a Německo silně podporovat novou Ukrajinskou identitu. Z. Brzezinski uvádí např. tvrzení německého kancléře z roku 1996, že „o pevném postavení Ukrajiny v Evropě už nemůže nikdo pochybovat“. Jenže tehdy toto prohlášení bylo ze strany Ruska logicky vnímáno jako provokace. Stejný autor v knize „Velká šachovnice“ napsal: „Ve vztahu Ruska, NATO a Evropské Unii je nejdůležitější Ukrajina. Při procesu rozšiřování NATO a EU bude Ukrajina jednoho dne muset odpovědět na otázku, zda si přeje být jejich součástí. Rusku se smíří s rozšířením NATO, ale bude pro něj nesrovnatelně těžší přihlížet vstupu Ukrajiny do NATO, neboť mlčení bude znamenat uznání, že osud Ukrajiny už není organicky spjat s Ruskem“. Ponechme stranou otázku NATO a Ukrajiny. Spíše je zajímavé sledovat Brzezinského tvrzení o provázanosti Ruska a Ukrajiny a zároveň o klíčové roli Ukrajiny při tvorbě vztahu Ruska, USA a Evropy.
Na Ukrajině se tedy odehrává jistý civilizační a geopolitický střet. Jen málokdo má přesné informace co se v této zemi děje. Pochopitelně že do tohoto střetu budou vrtat světové velmoci. Ukrajina je příliš strategickou zemí, než aby stáli jen tak stranou. Bude pokušením interpretovat Ukrajinu paradigmatem Sametové revoluce, nicméně toto by byla zásadní chyba. Nestojí proti sobě studentíci s květinkami a VB (jakkoli nechci zpochybňovat listopad 1889), ale mnohem těžší kalibry. Není pravda, že proti sobě stojí „fašisti vyslaní Obamou a zbytek Ukrajiny“, stejně tak „pořádkové síly proti hodným lidem“. Revoluce a ani život takto černobíle nefungují. Určitou pravdu o Ukrajině pochopíme až s jistým odstupem. Kdo ale byl na Ukrajině a v Rusku, nebo třeba kdo alespoň z části zná literaturu obou těchto zemí, ví, jak jsou tyto země nesmírně složité pro Evropana k pochopení.
Všimněme si, že ani po téměř 25 – ti letech jsme se nevyrovnali s vlastní revolucí a do dnes se vedou spory, jak to tehdy vlastně bylo, zda se jednalo o spontánní studentský pochod nebo nepodařený komunistický převrat nebo ještě o něco jiného... O co složitější to budou mít Ukrajinci, kde je situace mnohem nepřehlednější! Navíc – jakkoli jsou lidské oběti hrozné, zatím je Ukrajina při zjednodušeném pohledu, který se nám nabízí, rozdělena na hodné a zlé. Zlí jsou ti, kdo zabíjí. To je pochopitelně pravda, jenže zlí bývají i ti, kdo nezabíjí, „jen“ rozkrádají zemi a zneužívají politického kapitálu nabitého v revolučních dnech a týdnech. Toto jsme nejen u nás zažili v míře svrchované a k tomu, žel, dojde i na Ukrajině. Nejsmutnější je, že ten, kdo to odnese nejvíce, bude „obyčejný člověk“. Tisíce obyčejných Ukrajinců, kteří na náměstích bojují za ideály, jsou součástí veliké šachovnice, které přestávají rozumět někdy i samotní „velcí hráči“, kterým se ale v konečném důsledku nic nestane a kteří v tom umí chodit. Jenže tak to v dějinách chodí (a přesto má cenu na náměstí chodit a ideály mít).
Moc bych přál Ukrajincům, aby při svém rozhodování kam dál měli v čele lidi, kteří dokáží odhlédnout od svých zájmů a budou vnímat zájmy Ukrajiny. Budou to mít nesmírně složité, vzhledem ke geopolitické a civilizační situaci Ukrajiny možná nejsložitější ze všech států Evropy od roku 1989… I proto bychom měli odolávat jednoduchým scénářům a interpretacím, "jak by to Ukrajinci měli dělat". Přiznejme si, že v ohlendě Ukrajiny toho v naší české koltině skutečně moc nevíme a nerozumíme.
K určité (nikoli dokonalé) orientaci doporučuji: Huntington S., Střet civilizací a polemiku s touto knihou od Fukuyama F., Konec dějin a poslední člověk, dále Mearsheimer J., The Tragedy of Great Power Politics. Inspirací může být Ch. Dawson i A. Toyenbee. A asi nejzajímavější budou Vaše doporučení.
