Spravedlnost, nikoli pomsta.

V poslední době jsme svědky několika trestných činů, při nich jednak stydne krev v žilách, jednak nechápavě kroutíme hlavou nad rozhodnutími soudu. Prvním činem je „případ Duchcov“. Čin není klasifikován jako rasistický. Pachatelé jsou na svobodě, ani jeden není ve vazbě. Čin druhý – za brutální skopání člověka, který „jen tak sedí“ někde na lavičce, pachatel dostává podmínku. Čin třetí – za ochranu svého majetku s následkem zastřelení pachatele kuší je vynesen rozsudek 10 let. V tomto třetím případě nemáme všechny detaily (mimo těch z médií), ale podobný případ se nestal poprvé  - tedy že dotyčný byl vykraden vícekrát, a proto vzal spravedlnost do svých rukou.

Nemělo by se tak dít, jenže… někdy k podobným věcem lidi vede zoufalství nad nečinností policie, tedy jedná se o důsledek. Zároveň je třeba dodat, že vystřelení z kuše je přinejmenším stejně životu nebezpečné, jako kopání a mlácení klackem do hlavy. Případy se liší v tom, že pro kopání nebyl absolutně žádný důvod. Napadají mě různé otázky. Jak se mám bránit, když mně někdo něco krade? Co mám dělat, když mně a mojí rodinu někdo napadne? I když jsou svědkové i když projevy na hranici bestiality vidí celý národ, ukazuje se, že „to není zas tak hrozné“.

Sice ovládám a provozuji určitý druh bojového umění (nijak dobře, ale přesto…), ale co když dotyčného, byť nerad, špatně trefím? Co když mu jen elegantně nezkroutím ruku (na což nemám dovednosti) a neodvedu na policii, ale praštím ho a on se zraní či zemře? Nebo třeba po něm něčím hodím a ublížím mu? Bude to nepřiměřená obrana? Co komunikuje vynesená podmínka nebo stíhání na svobodě těm, kteří terorizují svoje okolí? Co to komunikuje těm, kdo se chtějí bránit? Ano – máme se obrátit na policii, ale co když policie pokrčí rameny? Poslední případy, které se nahromadily do několika dní, vzbuzují obrovské emoce a třeba dodat, že právem. Zároveň je třeba dodat, že se jedná pouze o špičku ledovce.

Nechápu rádoby vyvážené hlasy, které tvrdí, že „lidé chtějí pomstu“. Je třeba rozlišovat mezi pomstou a spravedlností. Obávám se, že spravedlnost dostává silně na frak. Uvidíme, jaké to všechno bude mít důsledky. Vůbec bych se nedivil, kdyby se minimálně do místních zastupitelstev, ale možná i do vyšší politiky dostali zastánci extrémních sdružení, kteří budou slibovat „udělat pořádek“ nebo „nic než národ“. Nemám z toho radost, ale přiznám se, že se voličům těchto sdružení přestávám divit. Stávající garnitura toto prostě neřeší a to je průšvih, který se podepisuje na konkrétních lidských příbězích.

Od lidí žijících v lokalitách, kde žijí tzv. nepřizpůsobiví, slýchám, že jsou zoufalí. Často se jedná o starousedlíky, kteří ke svým sousedům přišli zcela nevinně. Tito lidé toho moc nechtějí - jen se nebát jít do ulic nebo moci chránit svůj majetek. V posledních dnech mám pocit, že toho asi chtějí moc… I ti, kteří nejsou obětí podobných trestných činů, i samotné oběti, nechtějí mstu, ale spravedlnost. V poslední době mám pocit, že i oni toho už chtějí moc…