Skutečně je Evropa tak prohnilá?

Jakkoli je jasné, že EU má mnohé problémy, nemohu se zbavit dojmu, že je v poslední době stále více moderní do EU „kopat“. Stesky a kritiku slyšíme od hospod nejnižších cenových skupin až po Pražský hrad. V zemi, která se řadí na poslední místa, co se korupce v civilizovaných zemí týká, slýcháváme stesky na „zkorumpovanou unii“, v zemi, kde mnoho lidí bojuje s často nesmyslnou a rozbujelou státní správou se nadává na „bruselskou byrokracii“. Hlásnou troubou tohoto negativismu je náš pomalu odcházející prezident.

Nejen z jeho slov vidíme jistý myšlenkový stereotyp, který říká, že stále více přicházíme o svoji státní suverenitu a vracíme se zpět do dob sovětského impéria. Někteří další skeptici tvrdí, že se díky EU necháme stáhnout do ekonomických bažin.  Mohl bych v těchto a podobných negativních výrocích pokračovat, v médiích je inspirace více než dost, navíc euroskeptismus a s ním související hra na „národní zájmy“ se dnes nosí. Jakkoli jsou některé kritické hlasy ohledně Evropy pravdivé, domnívám se, že sama Evropa začíná podléhat jakýmsi sebemrskačským tendencím. Mám ale za to, že jsou v mnohém zavádějící.

V následujících řádcích budu vycházet z myšlenek francouzského esejisty a dramatika, Pascala Brucknera, které dle mého mohou být inspirativní i pro některé čtenáře. Bruckner v esejistickém duchu hovoří o tom, že dnešní svět je rozdělen na dva tábory: na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Od Evropy se potom vyžaduje kajícnost… Když jsme četli reakce na atentáty spáchané v Madridu a Londýně, potom se až nápadně často ozývaly zhruba následující hlasy: „Můžete si za to díky svojí aroganci sami. Evropa by měla zpytovat svědomí.“ Stejné nesmysly jsme mohli číst i po hysterických reakcích islámského světa ohledně karikatur Mohameda. Skoro jsem nabyl dojmu, přesně v duchu Brucknerových myšlenek, že se za tyto i další zvěrstva spáchané na Evropanech má omlouvat Evropa, protože v minulosti a někdy i nyní páchá mnohé škody. Málo kdy ale slyšíme, že žijeme na jednom z mála kontinentů, kde se děti ve školách velmi otevřeně učí (na rozdíl od např. Islámských států) o našich minulých zločinech. Brukner hovoří o tom, že po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství, zapustivší kořeny v osvícenství je dle citovaného autora tím nejlepším, co máme.

Na začátku článku jsem upozorňoval na kritiku. Problém je v tom, že: „Místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou silu, utápí se v sebenenávisti, která dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích.“ Domnívám se, že skepse, kritika, reflexe – říkejme tomu, jak chceme, je pro jakékoli společenství, včetně evropského naprosto nebytným motorem. Zároveň je třeba si ale uvědomit, že zdaleka ne ve všech zemích a kontinentech, je pro kritiku prostor. Moje otázka je, zda se ještě jedná o kritickou reflexi nebo, řečeno s Brucknerem, o jakousi sebenenávist. Někdy se mi zdá, že se jedná o to druhé. Čekal bych to z řad komunistů, ale ono se to ozývá stále hlasitěji i odjinud.

Brukner ukazuje na zajímavý rozdíl mezi sebekritikou Spojených států a Evropou. Tvrdí, že i když se Americe nedaří a prochází krizí, Američané nikdy nezpochybňují to, co považují za základ svého státu a vlasti, tj. ideály vyjádřené americkou ústavou. Naproti tomu v Evropě, nastanou-li zlé časy nebo upadne-li země do vážné morální krize, je zpochybňován samotný ideál demokracie. Na Evropu padne tíseň, morální panika, a ona se vidí v tom nejčernějším světle. Nemám příliš srovnání s ostatními Evropskými zeměmi, o té naší to ale platí zcela jistě. Spojené státy v sobě objeví dynamiku a víru v budoucnost, kterou my buď nemáme, nebo jsme o ni přišli. Otázka je, zda tuto dynamiku Evropa dokáže nalézt.

Jakkoli se to mnohým kritikům EU může zdát následující důraz poněkud pokleslý, je třeba napsat, že žijeme na kontinentě hospodářského blahobytu. Nemyslím si, že důvodem je pouze ekonomická minulost, ale i přítomnost. Evropští ekonomové nejsou až takoví diletanti, jak se nám někteří snaží namluvit – jakkoli víme, že Evropa prochází krizí, kterou se nyní snaží řešit federalizací státních rozpočtů. Po zkušenostech s Řeckem se EU pokouší o to, aby nebylo více možné se zadlužovat s tím, že závazky splatí někdo jiný. Proto pokus nastavit společná pravidla.

Vrátíme-li se k myšlence blahobytu, potom i díky němu do Evropy proudí lidé z dalších kontinentů a zemí. Důvod ale není jen ekonomický. Je to Evropa, kde existuje prostor svobody, který byl upírán přistěhovalcům v jejich zemích. Nám toto přijde automatické, ale ono to skutečně až tak automatické není. K této realitě ale Bruckner dodává: „Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beranem – Evropou.“

Tento článek nechce natirat realitu na růžovo. Je mi jasné, že Evropa má mnohé problémy a to zdaleka ne pouze ekonomického rázu. Nemůžeme pominout problémy hodnotové, stále patrnější rezignaci na mnohé morální soudy, odsekávání se od svých židovsko-křesťanských kořenů, což z dlouhodobého hlediska může mít fatální následky nejen pro Evropu, ale celý západní svět. Přes to si myslím, že Evropa má světu co nabídnout a že je dobře, že v EU jsme. Zároveň si myslím, že je třeba odlišovat mezi kritikou, která je výsadou demokracie a možností posouvat se vpřed a sebemrskačstvím, které vede k totální skepsi nebo, řečeno s K. Čapkem, k patologickému negativismu.