Prezident a lidská potřeba symbolu

Ještě před pár měsíci jsme četli, že v prezidentské volbě vlastně o nic moc nejde. Důvod byl jednoduchý a zcela racionální – nejsme v prezidentském systému. Nicméně to, co kolem voleb vypuklo, vyvrací teze o nedůležitosti prezidenta. Neznám přesné statistiky, ale domnívám se, že takto vysokou volební účast dlouho nepamatujeme. Je-li pravda, že na prezidentovi „zas až tak moc nezáleží“, proč je kolem voleb taková mela? Zřejmě na něm totiž záleží…

I nejzarytější odpůrci obou Václavů musí přiznat, že naši zemi, i přes omezené prezidentské pravomoce v mnohém ovlivnili. Pochopitelně se budeme lišit v interpretaci, zda jeden či druhý zemi ovlivnili v dobrém a zlém – ale to není smyslem tohoto článku. Všichni ale znají např. Havlovu „blbou náladu“ nebo Klausovy výroky o „špinavých penězích“ (a mnohé další výroky). Ponechme stranou vášně, které se jedněm či druhým hrnou do hlavy, když tato a jiná hesla slyší a přemýšlejme, co je na těchto a dalších výrocích tak elektrizující.

Důvodem mj. je, že i když prezident v našem systému má omezenou moc, je jistým symbolem. A symbol moc má a to možná větší, než jsme ochotni si připustit. Pouze se jedná o moc poněkud jinou. Ukažme si to na pár příkladech. Fandíte-li nějakému klubu, potom jedna z nejhorších potup je, když vlajka vašeho klubu bude veřejně pošlapána. Ještě horší potupa potom je, když jsou pošlapávány národní symboly. Po válkách první co se dělá, je, že se ničí symboly poražených. Asi nemá smysl psát, jaké emoce vzbudí, když se někdo dotkne náboženských symbolů… Existuje mnohem více příkladů a jistě lepších, než jsem uvedl. Jedním ze specifik našeho národa je, že si od svých symbolů držíme odstup. Mám na mysli následující – když jsem cestoval po různých zemích, v mnoha z nich jsem se setkal s tím, že si i obyčejní lidé při různých příležitostech dávali za okna vlajky. Češi např. na den republiky, nic takového nedělají.

Nicméně stejně symboly potřebujeme. Proč? Proto, že skrze symboly se ztotožňujeme s určitou nás přesahující realitou, kterou tušíme a která je nám dost často docela drahá. Může se jednat o národ, Boha, nějaký důležitý cíl, ale i pravdu, svobodu, lásku atd. Nemusím být vůbec „filozoficky či nábožensky založený“, abych určité symboly používal, nebo se s nimi ztotožnil.  Když se vrátím k prezidentovi, potom ten sice nemá v našem systému až takovou moc, zároveň ale právě tím, že je určitým symbolem, na něm záleží. Jinými slovy nejen ten, kdo má v rukou faktickou rozhodovací moc, je velmi důležitý. Současná diskuse zda jednoho či druhého kandidáta je diskusí také o tom, co si myslíme, že nás symbolizuje jako národ. Když jsem četl články proč jednoho či druhého kandidáta ne, potom tyto vycházely mj. z myšlenky „nechci, tohoto člověka, protože symbolizuje…“ aby poté následovala smršť důvodů. Stejné platilo i opačně – tedy v pozitivním smyslu.

Jedna z oblastí, kterou má prezident symbolizovat, je morální rozměr politiky. Byl to Platon, kdo při svém hledání ideálního vedení státu napsal: „Politika se zakládá na mravnosti a jejím předním úkolem je vychovávat k ní občany.“ Ghándí „politiku bez principů“ nazval jedním ze smrtelných hříchů. Nechci, aby to co píšu, vyznělo jako moralizování. Jenže pokud na tento rozměr budeme rezignovat, nebo ho dokonce nazveme falší, naivitou potom nám nepomohou ani sebelépe nastavené zákony.  Pak nemůže fungovat ani politika, ale ani obyčejný lidský život.

Prezidentské volby tento národ elektrizují, protože kdesi v nás je touha, aby naším symbolem byl morální člověk. Proč? Protože bez této vlastnosti se nedá pořádně budova nejen stát, ale ani firma, vztahy a vlastně každá oblast, kde se setkají dva a více lidí. 

Možná namítnete, že tyto kritéria nesplňuje ani jeden z kandidátů. Nesplňuje, ale to nikdo z nás, zároveň jeden či druhý z kandidátů se k nim možná více či méně blíží.