Poděkování učitelům

Za pár dní začne další školní rok, a proto bych chtěl poděkovat těm, kdo mají odvahu se postavit za katedru a někdy napravovat to, co jsme my, rodiče, ale i společnost pokazili. Před vámi budou mnohokrát sedět děti s nejrůznějšími poruchami chování, děti, které si přináší zranění a někdy zranění hluboká ze svých rodin. Tato traumata se často budou projevovat právě ve škole a to, co se odehrálo a odehrává doma, si do velké míry „vyžerou“ učitelé. Učíte ve společnosti, která z mnoha důvodů prožívá hlubokou krizi a to jak krizi morální, tak krizi důvěry a krizi autorit.

Tuto krizi v první řadě odnášejí děti, ale v mnohém i vy, učitelé. Když jsem zmínil krizi autorit, potom se stalo normální, že ten a ten politik dostává nálepky nejrůznějších zvířat či pohlavních orgánů a tak proč to neříci i o učiteli, který má být pro děti v jistém věku autoritou? Budete se zřejmě setkávat s nejrůznějšími drzými výlevy na svoji osobu, za které bychom svým dětem normálně dali pár facek nebo alespoň něco ostrého řekli. Vy budete muset mlčet, protože nemáte skoro žádné pravomoci. Tělesné tresty jsou zakázány, nechat děti poškole se nesmí a sami se tím okrádáte o čas, když vám povolí nervy a vy začnete křičet, děti si vás nahrají a vystaví na youtube. Druhý den budete na titulních stránkách hlavních internetových serverů a nahrávka vás může profesně zlikvidovat. Zápis do třídnice dnes působí mnohokrát směšně a vyhodit dotyčného ze školy chce hodně velké úsilí. Navíc jste v tlaku nejen od dětí, ale i od rodičů, kteří jsou dost často ke svým ratolestem hodně nekritičtí. Mnozí rodiče očekávají, že s nulovými pravomocemi dokážete děti perfektně motivovat a  připravit do života. Pokud to dokážete, je to samozřejmost – prostě děláte svojí práci, pokud to nedokážete, jste neschopní a je to vaše chyba, nikdy nebo téměř nikdy chyba dítěte či výchovy v rodině.

Budete zřejmě v tlaku někdy i od vedení školy, které potřebuje hlavně studenty. I proto se na některá gymnázia lze po prvních kolech dostat bez přijímacích zkoušek, což v dobách minulých šlo pouze na učební obory bez maturit… Navíc mnozí vaši studenti vlastně ani nemají motivaci učit se, protože nejednu vysokou školu si dnes lze koupit. Studenti to vědí, a pokud rodiče zaplatí, tak proč se snažit? Vzhledem k  pracovnímu vytížení, práci, kterou si nosíte domů a zodpovědnosti, kterou máte, pracujete za nízký plat, protože žádná vláda od roku 1989 nepřijala myšlenku, že investice do vzdělání se národu z dlouhodobé perspektivy vyplácí. Pracujete v rezortu školství, který mnohokrát změnil svoji „strategii“, což v reálu znamenalo chaos. Vaši nejvyšší šéfové (rozuměj ministři) byli mnohokrát zmatení, vy ale musíte působit vyrovnaně. V očích společnosti máte „veget“, protože máte dva měsíce prázdnin (což není pravda, ale mnozí lidé fakta nehledají).  V žebříčku rizikových profesí, které podléhají tzv. burn-out syndromu (syndromu vyhoření) jste na prvních místech a i to ukazuje na nesnadný úkol, který máte.  

Vím, že mezi učiteli, stejné jako v jakýchkoli jiných profesích jsou i ti, kdo na tuto práci nestačí a kteří jsou špatní. Jenže to nic nemění na tom, že je zde mnoho skvělých lidí a že práce učitele těžká je. Sami víme, jak je někdy těžké zvládnout své děti a teď si představte, že podobných nebo horších dětí máte ve třídě třicet, že je máte donutit skoro bez jakýchkoli výchovných pák ke klidu a proti jejich vůli je něco naučit…

Vím, že někdy se sejde dobrá třída a dobrý učitel…. Nicméně vím, že učit je stále složitější.

Zřejmě někteří namítnou, že pokud je tak těžké učit, tak ať to učitelé, kterým se tato práce zajídá, nedělají a hledají si jinou práci. I to je určitě možnost. Jiná možnost je poděkovat jim. V tomto článku si dovolím možnost č. dvě, tedy poděkování. 

Úplně na závěr – tímto článkem nijak nepodkuřuji sám sobě. Sice učím, ale nikoli na základní či střední škole nebo na učilišti.