Nepolitik na hrad?

Když se před několika týdny senátoři ČSSD dozvěděli, že by se podle internetové ankety idnes měl na hrad dostat podnikatel Okamura, začali couvat z přímé volby prezidenta s odůvodněním, že se z volby stane „mediální šaškárna“. Premiér Nečas toto couvání komentoval tak, že se muselo počítat s tím, „že se vyrojí řada svérázných postav“. Václav Klaus přímou volbu komentoval slovy „fatální chyba“.

Jako mnohokrát před tímto vyjádřením, i nyní jsme u některých politiků svědky naprosté absence sebereflexe. Pokud je někdo mediálně zviditelňován, potom to jsou především politici. Ti mají v přímé volbě prezidenta nejlepší výchozí pozici. Důvod, proč lidé navrhli Okamuru, proč je dnes jedním z favoritů Fišer a další, určitě není v jejich mediální zviditelňování se, ale hluboká deziluze mnoha občanů z politiků. Tomáš Halík v promluvě „Víra Václava Havla“ řekl: „Přiznám se, že i já dnes musím nejednou bojovat s černými mračny starostí a úzkostí o věci obecné a s pokušeními k rezignaci v době, o níž – při  pohledu na téměř vyčerpaný kapitál důvěry, který demokracie potřebuje ještě víc než kapitál ekonomický – by znovu bylo možno říci „naše země nevzkvétá“. Vůbec mi v tomto článku nejde o diskusi na téma Okamura, Fišer či někdo jiný ano či ne na hrad, dokonce ani o diskusi na téma přímá či nepřímá volba prezidenta. Spíše chci poukázat, že důvod, proč lidé nechtějí v roli příštího prezidenta někoho z politiků, pouze dokresluje výše citované - kapitál důvěry, který demokracie potřebuje ještě víc, než kapitál ekonomický se v naší zemi téměř vyčerpal. Na této skutečnosti nese svůj veliký podíl politická reprezentace. Proto ji občané nechtějí vidět na hradě, a proto část politické reprezentace přímou volbu nechce, protože ví, že se jí přímou volbou na tento post uzavírá cesta.

Prezident je do jisté míry osobou, do které lidé projektují svoje ideály. Okamura, který vyhrál anketu idnes, v očích lidí, kteří ho navrhli, zřejmě reprezentuje ideál, že se člověk může od píky někam dopracovat a že to jde i jinak než skrze stranickou loajalitu. Co reprezentuje současný český politik? Též to, že se lze někam dopracovat… ale především pomocí stranické disciplíny, stranických sekretariátů a v mnoha případech zneužitím moci.

A proto se prezidentem nikdy nemůže a také nestane v České kotlině politik – tedy v přímé volbě. Pochopitelně ne všichni politici jsou mravně pokleslí, stejně tak zdaleka ne všichni významní podnikatelé se vypracovali stylem „od píky“. Zároveň ale obraz politika je v očích občanů tristní a do velké míry je tomu tak právem. Možná ale ještě tragičtější na tom všem je, že toto mnoho lidí z vládnoucí garnitury není schopno nahlédnout. A tak místo závěru – co děláme špatně, že nikoho z nás občané na úřad prezidenta nechtějí, co bychom měli na svém vládnutí a vystupování změnit, byl závěr některých politiků, změňme, co jsme při volbách slibovali (přímou volbu), nebo nedopusťme, aby se rojili „svérázné postavy“. Mám za to, že ony „svérázné postavy“ jsou a budou někteří bývalí či současní kandidáti na prezidentský úřad z řad politiků…