Kdy přijdeš domů, tati?

Můj synek přišel právě včera na svět,

Stejně jako ostatní děti – ale já musel na důležité jednání a zaplatit účty.

Naučil se chodit, a já u toho nebyl.

A než jsem se nadál, už začal mluvit.

A jak rostl, říkával:

„Jednou budu jako ty, tati, ty víš, že jednou budu jako ty“.

Mému synkovi bylo včera právě deset.

Povídá: „Díky za ten míč tati, pojď si zahrát.

Naučíš mě házet?“ A já na to: Dneska ne,

Mám spoustu práce.“ Odpověděl: „Tak jo.“ Odešel, ale úsměv mu nepohasl.

Říkal: Jednou budu jako on, jasně,

Budu jako on.“

Vrátil se právě včera se studií.

Pořádně zmužněl, že jsem mu prostě musel říct:

Synu jsem na tebe hrdý. Sedneme si spolu na chvilku?

Zavrtěl hlavou a s úsměvem řekl:

„Radši bych si půjčil klíčky od auta, tati.

Tak ahoj, můžu si je vzít?“

Už jsem dávno v důchodu a syn se odstěhoval.

Právě včera jsem mu volal.

Povídám: „Rád bych tě viděl, přijeď, až se ti to bude hodit.“

On na to: „Moc rád bych, ale v práci je kolotoč a děti mají chřipku…

Ale dík, že jsi zavolal.

Rád jsem tě slyšel.“

….“Kdy se vrátíš domů, tati?“

„Nevím, kdy se vrátím,

Ale pak budeme spolu

A budeme se mít báječně.“

Jak jsem psal, v některých svých předešlých článcích, vztah otce a syna je pro syna nejdůležitějším vztahem v životě. To platí v dobrém, ale i ve zlém. Mnohé aspekty vyvíjející se chlapcovy osobnosti ukazují potřebu vztahu otce a syna. Když otec sevře svojí paží svého malého syna, dítě pocítí fyzické bezpečí a citové teplo otcova objetí. Když se malý syn naučí jezdit na kole, běhat, potřebuje otce, který dokáže citlivě reagovat na množství boulí a škrábanců, které syn utrží. Potřebuje otce, který mu dodá odvahu jet na kole i když spadl, který ho povzbudí a dodává odvahu riskovat. Potřebuje otce, který ho dokáže přijmout i když přijdou neúspěchy ve škole nebo ve sportu. Potřebuje otce, který se umí dát citově i fyzicky bez nároku, že mu syn dá něco na oplátku (třeba že se bude snažit splnit otcovy sny, které do syna projektuje). Když se chlapec stane mužem, potřebuje otce, který ho respektuje, miluje a uznává. A nakonec ještě jedna věc - to největší, co může otec synovi (pochopitelně i dceři) dát, je milovat jeho matku (tedy svojí manželku).

Častokrát jsem měl možnost přednášet na téma otec a syn a mnohokrát i již starší muži vyjadřovali svůj smutek, protože prožili svůj život bez jistoty, zda je jejich otcové skutečně milovali a zda jim na nich záleželo. Dokonce někteří tvrdili, že se celý život svému otci jakoby snažili něco dokázat… dokázat svou cenu. Každý chlapec si myslí, že musí udělat něco proto, aby navázal citové pouto se svým otcem. Myslí si, že když něco vyhraje, přinese dobrou známku, udělá nějakou správnou věc, jeho otec jej bude brát a syn si ho tak získá. Jenže je to otec, nikoli syn, kdo musí vybudovat citové pouto, o které syn usiluje.

 Jaké jsou některé chyby a selhání ve vztahu otců k synům? (Všechny uvedené body by se dali zevšeobecnit na vztah otec – dítě)

 Necitlivé reakce na synovo jednání. Představte si malého chlapce, jak jede na kole a spadne. Začne plakat a místo podpory se mu dostane odmítavá reakce typu: „Nekňourej, je to jen škrábnutí“. „Přestaň se chovat jak holka!“ „Přestaň brečet, nebo ti nařežu, abys měl proč brečet“. Pochopitelně v jistém věku plakat při pádu z kola je infantilní, nicméně někdy se na malé syny díváme optikou dospělých. Podrážděnými reakcemi jim sdělujeme, že mají svoji bolest ignorovat, před námi ji neprojevovat a stydět se za ní. Myslím, že právě chvíle, kdy syn selže, mohou být pro otce skvělou možností dát jim pocítit naši podporu, spíše než je ještě více ponížit.

Otcova nepřítomnost. Každý chlapec potřebuje, aby se otec aktivně zapojil do jeho života. Někteří otcové záměrně rodinu opustí v důsledku rozvodu, což je pro dítě především v určitém věku rána. Mnozí synové (pochopitelně i dcery) totiž cítí vinu, že rozvod zapříčinili oni. Kladou si otázku, co je na mně špatného, že tu táta nezůstal? Nicméně nepřítomnost nemusí být jen fyzická, ale i citová. Mnozí otcové pracují mnoho hodin denně a na vztahy se syny nemají čas. Když přijdou domů, nemají sílu ani chuť budovat citový vztah k synovi, aby s ním sdíleli svoje pohledy na život a svoje hodnoty. Pro některé otce je vztah se synem na pomyslném žebříčku níže, než oblíbený seriál, koníčky či přátelé. Někteří synové si tento druh nepřítomnosti mohou vykládat jako důsledek své nedostatečnosti a neschopnosti se otci zalíbit.

Fyzické násilí. Nemám na mysli dát dítěti přes zadek. Mám na mysli fyzické násilí, které se za mnohými zdmi bytů skutečně děje a to někdy v dost hrozných rozměrech.  Asi není třeba dodávat, jak velké šrámy na duši tato zkušenost dítěti, které je vystaveno násilí ze strany otce, přináší. Nepřiměřené bití v sobě nese nejen bolest, ale i hluboké ponížení. Rány na duši bolí mnohem déle, než rány na těle. Asi není třeba dodávat, že fyzické násilí bývá spojeno s alkoholem.

Veřejné či soukromé zostuzení. Jedno židovské přísloví říká, že veřejně zostudit muže je jako prolít jeho krev. Zahanbení na veřejnosti, ale i v soukromí je jedna z nejhlubších ran, kterou mohou synové od otců utržit. Zraňující narážky na synovu postavu, inteligenci, připomínání toho, co v minulosti udělal špatně, ale i třeba zesměšňování své manželky (synovy matky) před synem či druhými lidmi, jsou devastující. Vyvolávají v synovi pocity hanby a zostuzení. Otec, který vidí synovy nedokonalosti více než jeho přednosti, na něj nakládá veliké břemeno studu. Je třeba vědět, že žijeme ve velmi negativním prostředí a snadno tento styl můžeme přenést i domů.

Stud za otce. Někteří muži mi vyprávěli o tom, jak se styděli za otce, který se vracel domů opilý, který lhal a celá rodina to věděla, který se za svojí rodinu nedokázal postavit nebo který jednal na veřejnosti vulgárně – konkrétně třeba, když „povzbuzoval“ svého syna při sportovním zápase. Syn, který toto vidí, ztrácí v otci oporu, protože se těžko opřete o někoho, za koho se stydíte.

Emocionální nevyrovnanost. Je velmi těžké žít v blízkosti člověka, který působí jako sud s prachem a u kterého si nikdy nejste moc jisti, kdy vybuchne a proč vybuchne, který neovládá svoje emoce, který v důsledku neovládnutých emocí volí zraňující a hrubá slova. Syn, který takto vnímá otce, si vytváří návyk, že je lepší se tátovi vyhnout, protože nejedná předvídatelně. Pochopitelně i otec je jen člověk, ale vše má své limity. Jiná věc je, že pokud již došlo k nepřiměřenému výbuchu (nebo jinému selhání), je skvělé, když se otec dokáže omluvit. Nemyslím si, že omluvou ztrácí. Spíše naopak. Omluva vypovídá o jeho velikosti.

Neschopnost či nechuť otevřít hlubší životní témata. Mnozí synové cítí jako nepatřičné s otcem hovořit o víře, lásce, hodnotách, smyslu života, budoucnosti atd. Spíše tato témata otevřou s matkou. I když s nimi otec prožije nějaký čas, komunikuje jen povrchně, jakoby některé oblasti života byly tabu nebo dokonce byly „jen pro slabochy a citovky“. Pochopitelně nelze pokaždé „jít na hlubinu“, zároveň někdy ano a iniciativní by měl být otec. Existuje škodlivé přesvědčení, že od těchto otázek zde jsou instituce jako např. škola. To je sice pravda, zároveň bychom se za instituce neměli skrývat. Pro syna je úžasné, když se s ním o některých klíčových životních otázkách baví otec. Tím, že se tak ne vždy děje, si jim mnoho mužů vyhýbá a zároveň je zesměšňuje či bagatelizuje.

 Existuje přísloví, že nikdy není pozdě. V případě vztahu otce a syna (pochopitelně i rodiče a dítěte obecně) toto neplatí. Jednou být pozdě může. Jenže pokud se jako otcové rozhodneme do vztahu se synem investovat, budeme se muset rozhodnout něco nedělat nebo dělat jinak. Vztah je totiž především o čase, intenzitě a nikoli o penězích. Jinak řečeno vztah se synem si nekoupíte a žádná instituce ho nenahradí. Otázka je, zda k tomu najdeme nikoli sílu, chuť, energii ale především odvahu. Být otcem chce totiž často větší odvahu, než realizovat různé projekty, ve kterých se někdy cítíme jako ryba ve vodě...