Jak umírá demokracie

Pokud máte potřebu jisté reflexe společensko-politické situace (nejen) v naší zemi, pak vřele doporučuji knihu od dvou profesorů Harvardovy university S. Levitskeho a D. Ziblatta „Jak umírá demokracie“ (Prostor, Praha 2018). 

Na jednu stranu vynikající čtení, na stranu druhou tváří v tvář Zemanovsko-babišovsko-komunistické realitě se jedná o čtení neveselé…

Uvedu jeden, mnohým jistě známý, akcent uvedené knihy. V kapitole Ochranné prvky demokracie se autoři ptají, zda ústavní pojistky jsou skutečnou zárukou demokracie (mají na mysli systém brzd a protiváh bránící politickým vůdcům v kumulaci moci). Jejich odpověď je ne. Jako příklad uvádí Výmarskou ústavu z roku 1919 sepsanou nejlepšími právními mozky světa, která nakonec tváří v tvář A. Hitlerovi zkolabovala.

Proč ani dobře zamýšlené ústavy nejsou zárukou demokracie? Jistě i proto, že pokud nastoupí brutální násilí, nepomůže sebelepší ústava. Autoři ale uvádí další důvody, pro naši situaci relevantnější. Jedním důvodem je, že zákony nejsou nikdy úplné a jako všechny soubory pravidel i ústavy mají nesčetné mezery a nejsou jednoznačné. Žádný pracovní manuál totiž nemůže předpovídat všechny eventuality a jak se zachovat za všech možností. Proto i ústavní pravidla jsou vždy předmětem protichůdných interpretací.  Dále autoři tvrdí, že i vlastní znění ústavy lze interpretovat způsobem, který ducha ústavy podvrací, s čímž v naší zemi máme v poslední době žel bohaté zkušenosti.

Jako příklad uvádějí, že jeden z nejúčinnějších způsobů dělnického protestu je kampaň dodržovat veškerá pracovní pravidla, kdy dělníci dělají jen to, k čemu je smlouva nebo popis práce zavazuje. Jinými slovy dodržují pravidla do písmene. Právě proto, že mezery a nejednoznačnosti jsou neodmyslitelnou součástí všech právních systémů, nemůžeme spoléhat na to, že samotná ústava bude dostatečnou obranou proti potencionálním autokratům. „Bůh nikdy neobdařil žádného státníka nebo filozofa a ani žádné jejich shromáždění dostatečnou moudrostí, aby vytvořili vládní systém, který by mohl kdokoli spustit a nechat jen tak fungovat,“ napsal bývalý americký president Benjamin Harrison.

Je-li ale ústava do jisté míry nejednoznačná, co jí chrání? Ústavní právníci Aziz Huq a Tom Ginsburg píší o „tenoučkém tkanivu zvyklostí“. Na to navazují autoři knihy a píší, že žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v zákonech ani v ústavě.

Politika se totiž řídí určitými nepsanými pravidly stejně jako jiné společenské oblasti od rodinného života po podnikové řízení či akademický svět. Všechny demokracie mají svá psaná pravidla (ústavy, zákony) a své rozhodčí (soudy). Nejlépe však fungují v zemích, jejichž psané ústavy jsou posilovány dalšími, nepsanými pravidly hry. Tato pravidla slouží jako zákonem nevymahatelné ochranné prvky demokracie.

Jedná se o sdílené kódy chování, které jsou uvnitř demokracie všeobecně známé – jsou tudíž akceptovány, respektovány a členy komunity prosazovány. Protože jsou nepsané, často je lze přehlédnout, zejména když fungují, což může vést k závěru, že se bez nich obejdeme. Jenže toto uvažování je naprosto chybné a naplno jejich absenci pocítíme, když najednou chybí. Stane-li se tak, potom se jedná o stav, kdy se stále hraje podle pravidel, avšak, jak píše ústavní právník Mark Tushnet, využívají se až na samou mez.

A právě onen „tanec na hraně“ nám mnohokrát předvedli prezident i premiér. Uveďme si např. zásadní rozhodnutí Babišovy vlády v demisi, která fungovala bez vyslovení důvěry sněmovny, což Babiš komentoval slovy „ta vláda pracuje, funguje normálně a nevidíme v tom rozdíl, jestli jsme v demisi s důvěrou nebo bez důvěry, takže pracujeme naplno." Když se ho moderátor ptal: "Vy v tom opravdu nevidíte rozdíl, jestli máte nebo nemáte důvěru? Není to jeden ze základů naplnění demokratické ústavy?" odpověděl: "Ne, nevidím v tom rozdíl, v ústavě to není." Babiš měl sice pravdu…jenže viz. výše texty o nepsaných pravidlech z knihy Jak umírá demokracie. Vzpomeňme na neomezenou dobu, kterou dal Zeman Babišovi na sestavování vlády (M. Fendrich toto komentoval tak, že Česká ústava naříká a pláče, nepočítá s tím, že by dlouhodobě fungovala vláda bez důvěry, v demisi, to by pak přece ztratil smysl parlament jako kontrola exekutivy a garant demokracie žijeme v parlamentním systému), trestně stíhaný premiér, spoluvládnutí s komunisty, kancléř bez nejvyšší bezpečnostní prověrky atd.

Tento rok si budeme připomínat 30 let od Sametové revoluce. Před třiceti lety jsme mnozí nic moc nevěděli o demokracii. Jenže ještě před deseti lety by nás asi nenapadlo, že prezident jmenuje vládu bez vůle parlamentu, že bude lhát ohledně slavného novináře Peroutky, že veřejně prohlásí o Ukrajině napadené Ruskem, že po pádu komunismu vznikla jako nový, ve své podstatě nehistorický stát, čímž Ruskou agresi legitimizuje, že prezidentu Putinovi řekne, že novináři by se měli likvidovat, že je v osobě premiéra možné propojení byznysu, médií a politiky… Mnoho nebo vše uvedené se nedělá, byť to zřejmě není protizákonné, „jen“ někdy neslušné, někdy jdoucí proti nepsaným pravidlům a někdy obojí…

Situace v naší zemi není dobrá, jakkoli se mnozí mají po ekonomické stránce dobře. Jenže právě ono mnohonásobné pošlapávání mnohých nepsaných zvyklostí vytváří nedobrou atmosféru, která nemusí končit jen u atmosféry, ale může pokračovat k dalším, mnohem zásadnějším a fatálnějším krokům, které v posledku mohu narušovat i jeden z pilířů demokracie, který je dle uvedených autorů ono dodržování některých nepsaných pravidel…

I kdybyste s výše nepsaným nesouhlasili, knihu si stejně přečtěte!