Jak obdarovat toho, kdo všechno má a o pocitu štěstí.

Jedna z mých oblíbených činností je jízda na kole. Kdysi mi ke štěstí stačily… trenýrky, mikina, kolo a občas mapa. Dnes potřebuji dva dresy – konkrétně s krátkými a dlouhými rukávy, cyklistické rukavice, vycpané kalhoty a to s dlouhými a krátkými nohavicemi, potřebuji brýle a to nejlépe dvoje – jedny proti slunci a jedny normální, potřebuji cyklocomputer, který mi měří řadu údajů, dostal jsem GPS a abych jí mohl plně využít, potřebuji stolní počítač, v němž si zpracovávám údaje, jak velké převýšení jsem dosáhl a kudy jsem přesně jel, dále si občas na cesty beru MP3 přehrávač. Potřebuji speciální cyklistické boty. Protože jezdím v terénu i na silnici, mám kola dvě – silniční a horské. Obě jsou sice z bazaru, ale přesto – „potřebuji“ dvě kola

Raději nebudu pokračovat, snad mi někteří cyklisté rozumí. Z toho, co jsem popsal, je jednak vidět, že vývoj jde dopředu, zároveň jsem záměrně u věcí, které v souvislosti s kolem vlastním, volil slovo „potřebuji“. Nechci působit jako senilní milovník starých časů, ale když si vzpomenu na jízdu na kole („favorit“) před dvaceti lety bez veškerých výše popsaných vymožeností, které dnes „potřebuji“, nemám pocit, že bych si tehdy jízdu vychutnával o mnoho méně nebo více. Řekl bych, že jsem si ji užíval stejně.

Určitě je skvělé, že technika jde dopředu a v mnohém nám buď usnadňuje, nebo alespoň zpříjemňuje život. Je radost se na konci cyklo-výletu podívat, kudy že jsem to vlastně jel, jaká byla průměrná rychlost a díky horskému kolu si užít přírodu ze sedla. Chci ukázat na jinou věc. V každém oboru lidské činnosti zřejmě narážíme na podobný úkaz, který jsem popsal v souvislosti s kolem. Je jedno zda se jedná o sport, komunikační technologie, oblékání, hračky, automobil či cokoli jiného. Konkrétně jde o to, že nám svět kolem nás především skrze reklamu sděluje jednoduché tvrzení. To, co máš, nestačí. Potřebuješ víc. Až budeš mít víc, budeš šťastný. Máš bundu? Skvělé ale v bundě z goretexu bude ještě lépe! Máš mobil? Potom ale nutně potřebuješ mít mobil s lepší grafikou. Máš počítač? Potom ale nutně potřebuješ rychlejší připojení. Máš auto? Máš děti? Potom nutně potřebuješ… dosaďte si, co chcete. Někdy skutečně nutně potřebuji, háček je v tom, že jen někdy. Především reklama ale sděluje, že víc potřebuji - vždy.

Vím, že mnozí lidé zápasí s existenčním minimem a těch se tento článek asi moc netýká. Nicméně mnozí z nás se máme relativně dobře. Jakkoli si nemůžeme dovolit vše a někteří na to patřičně nadáváme, mnozí máme auto, byt, mobil, internet, vlastní kolo, můžeme si dovolit jet na dovolenou a máme nejen co jíst - můžeme se i přejíst. A přesně v tomto bodě nastává určitý paradox, který popisuje ekonom T. Sedláček: „Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycena rád by proto spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více než jen plné nasycení.“ Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“ Jako společnost netrpíme nedostatkem či hladem, ale klademe si otázku, jak nasytit sytého? Jak obdarovat toho, kdo má všechno? Jak ošatit člověka, kterému přetéká šatník? Možná namítnete, že přeháním, že „všechno“ ještě nemáte, že vám šatník nepřetéká. Snad máte pravdu, nicméně přesto asi budete souhlasit, že máte více, než potřebujete a že podobně jsou na tom i mnozí vaši přátelé a známí. 

Co ale dělat, když je člověk nasycen? Řešení je vidět všude okolo nás – vytvořit pocit, že člověk nasycen není a že potřebuje ještě mnohem víc, než má. Jedná se o snahu vsugerovat člověku pocit nespokojenosti s tím, co má. Pocit, že neviděl, nezažil, neokusil, nemá…dost. A nejen to – vsugerovat, že pokud to či ono nezažijeme, či neokusíme, náš život je prázdný. Proto se musíme snažit a platit, abychom viděli, zažili, zakusili a měli víc. Nebo řečeno krátce: Abychom konzumovali víc. Navíc jsme někdy v určitém společenském tlaku, kdy víme, že to či ono nepotřebujeme, či nespotřebujeme, ale mají to druzí a my nechceme být společenskými outsidery. A tak se vrháme do víru spotřeby, která ale nevychází ze skutečných potřeb, ale z uměle vyvolaných tužeb. Zároveň se dostáváme do bludného kola věčné nespokojenosti, protože nikdy nebudeme mít dost. Vždy bude existovat lepší kolo, auto, hračky, šaty, dovolená atd. Nakonec někteří dospělí připomínají děti, které sedí uprostřed pokoje plného hraček a jsou vzteklí z toho, že nemají další hračky, které viděly u kamarádů či v katalogu, a že se nudí.

Existuje z tohoto kola cesta ven? Některým možná výše naznačená cesta konzumu vyhovuje. Jenže jsou i tací, kteří si čas od času uvědomí, že se dostávají do soukolí, které se jim přestává líbit. Že se navíc do toho soukolí dostávají i jejich děti. Mám na mysli věčnou nespokojenost plynoucí z pocitu, že nemám dost a že budu-li mít a spotřebovávat víc, budu spokojenější. Co tedy s tím?

Několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří se zadlužili a to nikoli díky hypotéce na byt nebo jiným k životu nutným věcem, ale díky velmi drahému nábytku, na jejich finanční možnosti drahému autu, půjčce na dovolenou, dokonce půjčce na vánoční dárky atd. Moje otázka, kterou bych si dovolil zevšeobecnit, zní – skutečně to či ono POTŘEBUJI? Jedna věc je potřeba bydlet nebo třeba rozjet podnikání. Tam si půjčit (vzít úvěr) musím. Druhá potom být vlastníkem nábytku či auta, na které nemám nebo které budu velmi dlouho a s obtížemi splácet. Smutné na tom všem bylo, že dovolená ani nábytek pocit dlouhotrvajícího štěstí nepřinesly. Co ale přinesly, byly dluhy.

Druhá věc – několikrát jsem byl přítomen umírání. Nikdy jsem nezažil, že by někdo na smrtelné posteli litoval, že nevydělal více peněz. Jsem si téměř jistý, že toho nebudeme litovat ani my. Pokud lidé něčeho litovali a pokud se něco snažili dát do pořádku, potom to byly především vztahy. Tím netvrdím, že o peníze a majetek nejde, že na nich nezáleží. Chci jen říci, že jsou důležitější oblasti, kvůli kterým stoj za to žít. Někdy (zdůrazňuji někdy) mě může honba za vším novým tak vysát, že se mi vztahy začnou drolit mezi prsty. Často potom vztahy s mými nejbližšími.

Třetí věc se dá shrnout do dvou slov: Nezáviď a přej. Mnohé naše frustrace plynou právě z těchto dvou slov. Bez lecčeho bychom se i obešli, ale užíráme se tím, že to druhý má a my ne. Jenže v konečném důsledku škodíme jen sami sobě a navíc s tím stejně nic moc nenaděláme.

Další myšlenka je naučit se být spokojený s tím, co mám. Zcela konkrétně to znamená radovat se i z výletu někde v Horní Lhotě, z jízdy na obyčejném kole, z dobrého jídla a neprožívat při tom pocit vzteku, že nejsem zrovna na Bahamách, nemám celoodpružené kolo nebo nejím kaviár. A pokud na Bahamách jsem, celoodpružené kolo mám, stejně to vůbec není záruka štěstí. O to musím usilovat nezávisle na okolnostech. Štěstí je ještě v něčem jiném… Tímto vůbec nevylučuji touhu mít a zažít nové věci. Zároveň je smutné, pokud je dlouhodobá nespokojenost z toho co bych mohl a z ní plynoucí naštvanost motorem života.

Poslední věc, kterou chci zmínit, je citát od Aurelia Augustina. Ve svých Vyznáních Augustin vyznává následující: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“. Augustin nenašel klid někde v poustevně, ale v Bohu. Pro mnohé toto může znít cize, pro mnohé nikoli. Důležité v kontextu tohoto článku ale je, abychom se nenechali semlít pocitem, že nemáme a opět jen nemáme. Třeba mít něco nikdy nebudeme, ale to se nevylučuje s tím, že můžeme prožívat pocit štěstí.