Před několika lety byla v ČR schválena alternativní výuka, a to skrze institut tzv. domácí školy. Jedná se o vzdělávání dětí především na prvním stupni (dnes existuje možnost až do deváté třídy). Děti učíte doma s tím, že spolupracujete s určitou školou, které je vaše dítě studentem. Konkrétně to vypadá tak, že dítě je jednou za půl roku přezkušováno a pokud byste si domácí vzdělávání rozmysleli, dítě by mělo mít možnost na školu, se kterou spolupracujete, přestoupit.
O domácím vzdělávání se vedou mnohé diskuse, existují jeho nepřátelé a naopak příznivci. Protože jsme jako rodina zkušeností s domácí školou prošli, dovolím si napsat pár řádků tak říkajíc z první ruky. Třeba to někomu pomůže v rozhodování, zda tento způsob vzdělávání ano či ne, nebo to prostě jenom dá nahlédnout do něčeho, co není až tak běžné.
Na myšlenku domácí školy nás přivedli jednak přátelé, kteří tento způsob vzdělávání praktikovali a jednak zkušenosti z USA, kde jsem několikrát pobýval. Když jsem četl pro a proti, potom největšími kritiky byli ti, kdo s domácí školou neměli osobní zkušenosti, z pochopitelných důvodů – když něco kritizuji, nebudu to sám praktikovat. Největšími příznivci byli ti, kdo tímto procesem se svými dětmi prošli. Ke konečnému rozhodnutí do domácí školy jít, nás vedlo několik faktorů. Jednak touha zkusit něco nového – prostě takto jsme nastavení, rádi zkoušíme věci nevyzkoušené. Nicméně toto nebyl důvod hlavní. Dalšími důvody byla touha být s dětmi více, než by jejich chození do školy dovolilo. Prostě jsme chtěli dětem umožnit, aby si užili více rodičů a naopak. Dále moje pracovní doba – často jsem byl pryč odpoledne a přes víkendy. Děti bych viděl jen velmi málo. V jejich formativním období vnímáme roli otce jako hodně důležitou a i to nás vedlo k rozhodnutí do domácí školy jít. A nakonec jsme si řekli, že dětem nebude vadit, když některé nedobré věci pochytají trochu později, až když budou vyzrálejší.
S domácí školou se ale rojí řada otázek, které jsme si sami kladli, které kladou mnozí, kteří se o tomto způsobu vzdělání rozhodují nebo kteří ho kritizují. Na tyto otázky bych rád odpověděl.
Dítě nebude socializované a až jednou přijde do školy, bude mít problémy. Toto je jedna z hlavních obav a je zcela oprávněná. Abychom tomuto předešli, dali jsme děti do několika oddílů, kde měly dostatek možností k interakci s druhými dětmi. Stejné dělají rodiče dalších domácoškoláků. Ze zkušenosti vlastní ale i dalších rodičů mohu říci, že se obava ze špatné socializace nepotvrdila a děti si místo po příchodu do školy v kolektivu našly. Určitě by se našly výjimky, ale stejně tak se na okraj dostávají některé děti, které chodí do školy. Jiná věc je, že některé nedobré věci je z hlediska osobnostního vývoje dobré, když dítě vidí či slyší tehdy, když má vytvořený jistý morální a osobnostní základ. Nejde o to dítě izolovat, ale vystavovat ho informacím či zkušenostem v pravý čas. Pochopitelně nezabráníme mnoha věcem, ale možná něčemu ano.
Dítě se doma nic nenaučí. Když se podíváte na průměrnou třídu, tak ta má cca. 25 dětí. Na domácoškoláka jsme sami. Výuka je tedy mnohem intenzivnější. Navíc průměrně inteligentní člověk látku prvního stupně zvládne… Možná jste někdy se svými dětmi doháněli látku, kdy dítě onemocnělo. Když jste s ním byli sami, látku jste dohnali většinou rychle. Navíc rodiče dětí z domácích škol se na některé předměty spojují, takže něco může učit ten či onen „specialista“. Jisté je, že děti, které jsem poznal a které prošly systémem domácí školy, rozhodně nijak zanedbané nebyly, spíše naopak. Myslím, že zde je důležitá jiná věc a to je důslednost rodičů. Ráno nemusíte vstávat, nemusíte se učit, nemusíte… pouze můžete. Pokud byste na toto začali hřešit, časem vaše dítě bude mít logicky problém, který se pak pozná při přezkušování.
Dítě si nenavykne na základní návyky (vstávání, pravidelná škola atd.). Přiznám se, že manželka skutečně školu nezačínala v 8.00. Stejné jsem slyšel od ostatních rodičů. Ale není třeba se bát. Když dítě přijde do školy, velmi rychle si zvykne. Prostě mu nic jiného nezbyde. A jak známo, děti se adaptují rychle.
Domácí škola je rána do rodinného rozpočtu, protože jeden z manželů musí učit. To je sice pravda, ale i normální škola stojí hodně peněz. Zde se manželé musí rozhodnout, zda jsou schopni a ochotni se jako rodina v něčem uskromnit a něco nemít. Navíc si myslím, že mám-li se rozhodnout, zda dítěti dát čas a kus sebe nebo věci, to první má větší hodnotu. Pochopitelně ale domácí škola není jediný způsob, jak dát dítěti svůj čas…
Budete kritizováni za alternativní způsob výuky. Žel v našem národě přetrvává xenofobní postoj vůči všem a všemu, co se vymyká. Na jistou míru kritiky se musíte připravit. Když jsem pobýval na západě, lidé reagovali stylem „to je dobře, že to zkoušíte“. V ČR jsem spíše slýchával negativní reakce. Prostě mnozí se neumí povznést nad to, že jisté věci se dají dělat jinak a že za tím není žádný nekalý úmysl.
Když s lidmi o domácí škole mluvím, potom se mě ptají – a je to tedy lepší, než normální škola? Moje odpověď zní, nikoli. Je to dobrá alternativa, která ale není pro každé dítě a každého rodiče. Nikdy bych se neodvážil z domácí školy dělat normu. Nakonec s prvním dítětem jsme vydrželi celý první stupeň, s druhým jen do druhé třídy. Každé dítě je jedinečné a tak je k němu třeba přistupovat.
Vzhledem k mé veliké pracovní vytíženosti se s dětmi učila manželka a udělala skvělý kus práce. (Já měl pouze čestnou roli tělocvikáře - což znamenalo děti naučit plavat a dovednosti s míčem) Nakonec myslím, že nám (myšleno obecně, tedy každému z nás) děti nebudou nikdy vyčítat, že jsme s nimi strávili moc času a my sami si nebudeme rvát vlasy, že jsme se dětem moc věnovali. Moje zkušenost z práce s lidmi je spíše opačná…
Na závěr bych chtěl povzbudit ty, kdo o domácí škole uvažují, že to stojí za pokus, ale že je to závazek. Vy, kteří tomuto způsobu vzdělávání nevěříte, potom jen dobře, že jste našli jinou a svojí cestu. Nicméně není třeba se na domácí školu dívat skrze prsty (což ale většina čtenářů blogu idnes snad nedělá).
