Konečně jsem dosáhla soustředění, lapám po slovech, hledám dokonale padnoucí výraz. Je mi nad jiné radosti milejší nová svěží myšlenka, neobvyklé slovní spojení, sarkastický postřeh.
Na tyhle lovy ve tmě mozku s drobnými elektrickými výboji potřebuji ovšem samotu, ticho, čas. Zrovna promýšlím další děj příběhu, nápady se mihají jako mžitky po direktu, třepotají jako moli, je tak rozčilující a těžké je chytat, když tu náhle slyším ve svém pokoji kroky! Jen klid. Kde je psáno, že zamíří ke mně?! Psáno to nikde není, ale zamířily, a mně se sevřel žaludek. Třeba se jde jen podívat z okna, možná nepromluví, chvilku vydržím to napětí a pak budu pokračovat.
Máš na semaforu zelenou, tak se jdu zeptat... Ach jo, zase jsem zapomněla „přepnout semafor“! Tak jsem ti, holka, dneska zažil... Představ si, jak vyřešil Karel čtvrtý problém s... Nápad, který byl málem už lapen, vybledl, zmizel, zato mi pohotově naběhl do žil adrenalin, zahořel vztek, vzňala se frustrace. Je to stejné, jako kdyby krajkářce soustředěné na paličkování, na souhru oka a ruky, na radost z tvoření náhle kdosi vytrhl rozdělanou kraječku z ruky a začal ji cupovat. Člověk nemusí být zrovna spisovatel, stejné pocity může mít při vyrušení ten, kdo píše dopis, mail, vyplňuje lejstro pro úřad...
Já, krajkářka nebohá, jindy manželem nazývána Klidná síla zažívám hysterický var u dna. Stydím se za to, nechci, aby bubliny vyvřely na povrch, tak se radši odvracím, abych mohla obrátit oči v sloup a ulevit si neslyšným vulgarismem. Co to? Proč to? Ale taková je duše psavce; nevděčná, dráždivá, nesnese při práci sbíječku za oknem, vytí nakopnutého auta nebo psa, zvonění telefonu, pláč dítěte, řev puberťáků, výkřik nadšení či vzteku, pištění komára, oslovení. Nejhorší jsou připomínky a urgence: Už jsi to udělala? Už ses na to podívala? Objednala jsi... ? Zavolalas jim tam? Koupilas to? Vynesla? Donesla? Našla? Spěchá to! A do toho maily: Dovolujeme si Vás upozornit, že ještě nebyla uhrazena... Váš systém je ohrožen... Je třeba změnit... Nepropásněte příležitost! volá mi drzá ženská od Šmejdů, že jsem cosi vyhrála, ale musím si pro to k nim dojít... Slízne to za všechny, podávám si ji.
V mém pokoji se nachází i kuchyňská linka se sporákem, varnou konvicí, ledničkou a mikrovlnkou. A manžel a syn potřebují občas jíst, cosi si ohřát, vařit čaj, kávu, dojít si pro lahváče, zkoumat obsah ledničky. Kde je chleba? ptají se domácí mužové s podezřením, že byl mnou zašantročen, zatímco na něj nepřítomně zírají. Pivo ovšem najde synek tamtéž bleskově. Rodina se mnou řešila tu spisovatelskou přecitlivělost a líbil se jí můj rozmarný návrh na používání semaforu. Vytvořila jsem tedy z podlepeného barevného papíru tři kruhy. Na červeném je napsáno: Nevstupuj! Jen při krajní nouzi nebo ohrožení. Syn se optal, je-li krajní nouzí a ohrožením hlad! Váhavě jsem přikývla, do háje, vždyť jsem matka, dítě trpět nenechám! Oranžový kruh obsahuje pokyn: Vstup, ale nemluv. Zelený pak radostně hlásá:Jsi vítán.
Jenže, zaberu se do práce a zapomenu na dveřích zelený kruh. Nevyměním včas kruh oranžový a pak se divím, že se mnou nikdo nemluví. Červený jsem dosud nevyvěsila. Museli bychom dosáhnout shody v událostech a katastrofách, které jsou krajní nouzí a ohrožením.
Jednou za pár let se nade mnou ustrne některá kamarádka a půjčí mi prázdnou chalupu, chatu. Musím pak za samotou a tichem cestovat třeba přes půl republiky. Den dva trvá, než se vlámu na novém místě do rukopisu, než promyslím další děj a napojím se na postavy, zvyknu si na nové prostředí. Týden je hnedle pryč a musím opět sbalit svá spisovatelská fidlátka, tedy především noťásek a flašku červeného a vrátit se k semaforu.
A pak mi jednou řekla novopečná kamarádka o své krásné velké chalupě na Šumavě: Můj dům, je tvůj dům, kdykoli přijeď, řeknu ti, kde jsou klíče, piš si tam, jak dlouho chceš. Byla to pohádková nabídka, splněný sen, zahrnula jsem ji předběžnou vděčností. Když jsem pak mohla a chtěla přijet, ukázalo se, že chalupu neočekávaně obsadili cizinci z dalekých krajů. Někteří pak odjeli, další přijeli, ona navíc onemocněla a pak prý ve frontě na chalupu stálo její vzdálené příbuzenstvo. Tož... Bylo mi trapné, domáhat se vysvětlení, vím přece, že některých návrhů dobročinnosti můžeme později litovat. Potvrdilo se mi, že vztahy k majetku a kamarádkám mohou být delikátní, proměnlivé v čase, a že velkorysým nabídkám nelze důvěřovat.
Vzpomínám na bohaté mecenáše starých časů, kteří podporovali malíře, hudebníky, spisovatele. Poskytovali jim tichý azyl, dokonce jim dávali najíst! Pryč s nostalgií. Jdu vyvěsit červený semafor.
