Silvestr by se divil

Poslední den roku máme vlastně oslavovat kněze, který přežil za císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, a stal se v roce 314 papežem. Jmenoval se Silvestr. Silvestrovská noc začala být zajímavá v průběhu 16. století, kdy se ve většině křesťanských zemí ustálil gregoriánský kalendář. Vždy nevděčný běh historie dal zapomenout na papeže a jméno svatého se v devatenáctém století stalo synonymem pro bujné až bohapusté veselí.

Ale co, třeba bude letos konečně veselo, doufáme, když zdobíme chlebíčky a strkáme šampus do ledničky. Z rozhlasu a televize tryská už od rána smích zaplaceného komparzu v pořadech natočených nejspíš v létě nebo před mnoha lety, baviči se pitvoří, hvězdy šoubyznysu v třpytivých hadříčcích otravují s tisíckrát slyšenými fláky a frky, předstírají zpěv soustředěni na to, aby se kapří otevírání hubičky shodovalo s playbackem. Musíme shlédnout a vyslechnout notoricky známé aktovky, filmy k popukání, estrády, pohádky a dojáky. Tedy - vlastně nemusíme. Všechno vypneme a jdeme se projít do ulic. Tam ovšem vypukla válka. Ze všech stran se ozývají rány, po zemi i nad zemí sviští rachejtle, syčí jako zmije, hledají si oběť. To neřičí ranění, to jen ulice protíná ryk zpitých adolescentů, kteří nevědí, co si mají se sebou a navrch s tím pitomým Silvestrem počít. Na Staroměstském náměstí se po natlakovaném davu přelévají vlny nestability, jen neupadnout, říká si každý a touží být holubem. Do mé oblíbené pivnice mě číšník Hugo na jedno točené nevpustil, neboť jsem si nepředplatila silvestrovské menu. Předplatitelé menu mě pomstili, hospůdku během noci znečistili tělesným odpadem a Huga opili natolik, že mu pak jaksi nemohli zaplatit. Hugo spí pod stolem a neví, že dluží majiteli pivnice osm tisíc za ušlou tržbu, že bude vyhozen na dlažbu, družka ho vyštípe z bytu a on okusí dno bezdomoví. Vracíme se k oschlým chlebíčkům a pouštíme si jazzrock, tuhle noc je třeba utratit jako zabijačkové prase. Nad námi sousedé vypalují čajori romani, v bytě pod námi ječí romantický slavík. Půlnoc jsme prošvihli, ani nevíme, kdo z českých velikánů připil s ušlechtilou zdravicí národu. Je to nakonec dobře, protože co kdyby to byl velikán, kterého nemůžeme vystát? Až do rána budou bouchat rachejtle a dělbuchy. Pokud usneme, bude se nám zdát o teroristech. Probouzíme se do promrzlého novoročního ticha. Spáči vydechují těkavé metabolity alkoholu, po ulicích se válí střepy, požáry jsou už uhašeny, zranění ošetřeni. Z obrazovky šmidlá smyčcový kvartet, hospodyně vaří polévku vysvoboditelku, kocovinou prochvělí jedinci usedají sklesle před obrazovku a poslouchají zcela svěžího, vymydleného prezidenta se snahou dešifrovat z jeho poselství jediné – bude hůř?