Módní hry s minulými životy

Idea posmrtného převtělování je jedna z nejstarších náboženských představ, která člověku pomáhala smířit se se smrtí. Je především součástí východních náboženství. Všechna velká východní náboženství věří sice v převtělování, ale ideálem je vyvázat se z nich a dostat se do nirvány, do mókšy, kde se duše konečně spojí s absolutnem, křesťan by možná řekl, dosáhne věčného klidu. Dále o všech platí, že jsou součástí dějin velkých národů, jejich kultury a určují mnohdy i společenské zvyklosti a tabu. Obdivovatelům východní moudrosti by se mělo občas připomenout, že tyto bývají často v rozporu s ideály svobody a rovnosti Západního světa - jako například přetrvávající kastovnictví. Velká východní náboženství mají své rituály, umění, filosofický postoj ke světu. Dogma o převtělování je jejich organickou součástí.

Západní člověk ve své lačnosti po exotickém duchovnu z nich vypreparoval právě jen převtělování, neboť je vnímá jako vzrušující a zábavné, je v něm prostor pro dobrodružství, fantazie, snění, líbí se jeho egocentrismus, ale je vhodné také pro manipulaci. Zprostředkovatelem ponoru do minulých existencí se může stát teoreticky kdokoliv, kdo si na tento esoterický byznys troufne. Proč Západní člověk holduje této aktivitě? Četné fantazie nejdivočejšího střihu mnohdy naivní ale zároveň morbidní a primitivní ve filmech a televizních seriálech mnohým lidem v naší kultuře už nestačí, oni sami se chtějí stát hrdiny heroických příběhů. A protože současnost západního člověka žijícího v relativním blahobytu není dostatečně exotická, dobrodružná a vzrušivá, obrací se do minulosti, do svých předpokládaných dřívějších převtělení, kde si vybájí četná dobrodružství, kupodivu mnohdy docela drastická. Ale proč ne, proč si nedopřát bájení o znásilnění, mučení, upálení a dalších nevšedních zážitcích, nemusí je přece skutečně prožít, jen si je vlastně vymýšlí, dotváří za podpory svého průvodce. Je při onom ponořování do historie ovšem odkázán na své, často chabé, dějepisné znalosti, takže historik, znalec doby a regionu či pozdější ověřovatel jeho fabulací se docela diví. Je příznačné, že si tyto osoby nepamatují nic z tehdejšího místního jazyka či řemesel, zapomenutých technologií. Vykonstruovaná historie jejich dávnějšího života se omezuje jen na několik vět, kterými „ponořený“ nehledanými slovy vylíčí svůj, většinou drastický příběh s prvkem násilné smrti. Jakými technikami se dá navodit stav, v němž se osoba cítí být přenesena do živých vzpomínek na minulé životy? K těm méně bezpečným zato však efektním patří hypnóza. Ta je zatížena několika mýty a mylný-mi představami. Lidé si například běžně myslí, že v hypnotickém stavu nelze lhát, vymýšlet si, fabulovat. Primář MUDr. Michal Maršálek CSc., hypnolog, který hypnózou léčí už déle než patnáct let v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích o svém oboru říká: „Na hypnóze je podstatný fakt, že člověk při ní vypíná racionální kontrolu, spoléhá se na tvrzení hypnotizéra a podřizuje se mu. Hypnóza se vyznačuje zvýšenou motivací hrát určitou roli. Často jde vlastně o hypnotizérem řízený sen.“ V osmdesátých letech v USA stovky špatně vyškolených terapeutů, kteří sami sebe nazývali traumatisty podrobovali zájemce s psychickými či fyzickými problémy hypnóze, při níž je měli k tomu, aby si přede-vším vybavovali dětská sexuální traumata, která byla podle nich během dalších let vytěsněna z paměti. Po měsících i rocích, během nichž traumatista plenil účet klienta, který byl na něm čím dál víc závislý, se začaly v mysli hypnotizovaného konečně vynořovat obrazy podle hypnotizérových nápovědí. Začíná svého otce, dědečka či jiného příbuzného vidět jako sexuálního obtěžovatele. Falešné vzpomínky jsou po tak dlouhém a důkladném vymývání mozku čím dál barevnější a přesvědčivější. Zmanipulované „oběti deviantních příbuzných“ obviňují mnohdy i veřejně své blízké z nechutných činů, podávají na ně žaloby, rodiny se hroutí, rodinných tragédií a zoufalství nevinných přibývá. 28letá žena obvinila svého otce, že ji sexuálně zneužíval když jí bylo 6 měsíců. Dvaadvacetiletá Američanka Beth Ruthefordová si při sezeních u psychoterapeuta "vzpomněla", že byla jako děcko opakovaně znásilněna otcem, a to dokonce za asistence matky. Otec ji měl dvakrát přivést do jiného stavu a následně donutit, aby si sama přivodila potrat pomocí drátěného ramínka na šaty. Bethiny děsivé vzpomínky pronikly na veřejnost a proměnily dosud poklidný život Ruthefordovy rodiny v peklo. Otec se vzdal funkce anglikánského duchovního a začala ho vyšetřovat policie. Teprve lékařské vyšetření prokázalo, že Beth Ruthefordová nikdy neměla pohlavní styk. Nemohla tedy otěhotnět a tím méně potratit. Jiná žena pod vlivem amatérského hypnotizéra začala tvrdit, že zabila 40 dětí, když byla v satanské církvi. Oněch 40 dětí sice nikdo nepostrádal, přesto byly její „vzpomínky“ brány vážně. Období řádění traumatistů má i své oběti na životech. Jednou z oblíbených teorií je i regrese do období porodu, který má údajně na svědomí mnohé potíže v pozdějším životě. Docházelo dokonce k jakémusi přehrávání porodu s drastickým průběhem. Desetiletá Candice byla adoptovaná dcerka rodičů, kteří hledali profesionální pomoc. Děvčátko bylo v péči psychologů na základě diagnózy RAD („reaktiv attachement disorder"), což je neschopnost dítěte citově přilnout k nové matce. Dvě terapeutky zvolily regresivní terapii - návrat k porodu, který měl údajně nastartovat začátek nového vztahu k adoptivní matce. Během terapie se mělo dítě probojovat porodním „kanálem“ polštáři a prostěradly, do nichž byla důkladně zamotáno. Terapistky děvčátko nutily, aby „křičelo pro nový život“. Vyzývaly ji, že teď musí zemřít, aby mohla znovu žít. Při tomto „porodním zápase“ děvčátko zemřelo udušením. Guvernér státu Colorado okamžitě vydal nařízení, které tuto metodu psychoterapie postavilo v Coloradu mimo zákon. Zpěvačka Madona se dala slyšet: „Když zemřete, vaše fyzické tělo přestane existovat, ale vaše duše a to, co jste dali a jak jste milovali, jde s vámi. Věřím na reinkarnaci a že nakonec budeme všichni spojeni. Jsem si jistá, že toto není můj první život a že to nebude poslední. Přijde vám to bláznivé?“ Madona, zdatná, chladně uvažující obchodnice má nos na to jak a čím oslovit své fanoušky. Nad představou reinkarnace se rozplývají mnohé další hvězdy šoubyznysu všech velikostí neboť je moderní, slušivá a tajemná. Víra v převtělování se na Západě leckde naroubovala na starý dobrý spiritismus a začala užívat slovníku esoteriky, ale i dalších oborů, například ekologie: Vitální energie je po smrti poměrně rychle recyklována a čeká v jistých místech na ženu, která se má stát matkou. (z knihy Reinkarnace autora Jean-Louis Siémons). Člověk s hravou fantazií si představí, jak jakýsi recyklovaný chumel číhá v kopřivách, až kolem půjde nějaká žena, aby na ni skočil. Víra v převtělování především pomocí regresní terapie, což je název, pod nímž se skrývá i tak zvané nahlédnutí do minulých životů, má ctižádost řešit potíže a nemoci lidí lačných tohoto dobrodružství. V některých případech se této „techniky“ chopili s esoterikou koketující psychologové, jindy buď školení nebo samozvaní, v psychologii nevzdělaní laici, s návraty do minulých životů koketují i někteří léčitelé. V Čechách zvláště dvě české psycholožky, PhDr. Marta Foučková a PhDr. Marie Říhová šíří díky jim nakloněným médiím radostnou zvěst o převtělování. Jejich některé výroky jsou ovšem dost morbidní. Dr. Foučková například v bulvárním Ringu tvrdila, že v případě Kaprunské tragédie nastoupili do později hořícího vagonu lanovky jen ti, co správně uhořet měli. Byli totiž v minulých životech nelítostní žháři. Na legendární Titanik se prý zase dostavilo před tragickou cestou množství bývalých pirátů určených k utopení, včetně žen a dětí. PhDr. Marta Říhová, odbornice na křehké lidské nitro má zvláště spadeno na děti. V rozhlase Svobodná Evropa zpovídána redaktorkou Přenosilovou rozmarně vykládala: “Pokud pracujete s takovým dítětem, které nemá ani nohy ani ruce – a zjistíte, že to byl v minulém životě gestapák, který v koncentračním táboře házel děti do plynu, tak najednou vidíte, že všechno je jak má být.“ Ve své knize Učte se životem líčí dr. Foučková, jak za ní přišli manželé, kteří se měli rádi, žena ale trpěla depresemi. Tato usměvavá terapeutka je dokázala přesvědčit o tom, že manžel byl v minulém životě hostinským a jeho nynější žena holčičkou, kterou si vzal na vychování. Ovšem když jí bylo pět let, utopil ji v rybníku, jednoduše proto, aby se jí zbavil. Po tomto „povzbuzujícím“ odhalení se prý bývalá utopená smířila s tím, že ji manžel kdysi zavraždil, a deprese prý zmizely. Svou techniku „ponořování“ popisuje Foučková velmi vágně: Vyčlenila jsem si některé úspěšné prvky z jiných terapií, postavila je na jiný základ a doplnila jimi stav meditace. Někteří psychologové v našich zemích i ve světě dnes používají tak zvanou léčbu regresí údajně k potlačení neuróz, fobií, alergií, apod. Z těch nejznámějších jsou to např. Dr. E. Fiore a český rodák Dr. Stanislav Grof. Léčba spočívá v navození stavu transu, ať už hypnózou, holotropním dýcháním, či různými halucinogeny. Pacient při této léčbě "sestupuje" pod vedením lékaře do svých minulých životů. Má prý tak možnost prožít a pochopit traumata, která v současném životě vyvolávají jeho potíže. Je možné, že v některých případech, zvláště u psychosomatických potíží a chorob mají tito moderní mágové a manipulátoři úspěch. Toho by ovšem při odborné hypnóze nezatížené drastickými fabulacemi dosáhli také, ta je totiž už dávno vybavená účinnými, ale také šetrnými postupy. Pátrání v minulých životech je založené na dvou teorií. První se opírá o teorii podvědomí, do něhož údajně vytěsňujeme především nepříjemné až drastické či zahanbující vzpomínky na události ve svém životě, druhá představa souvisí s náboženskou představou reinkarnace. Tyto představy se sloučily ve víře, že lze vyvolat zasuté vzpomínky i na minulé životy. Terapeutický účinek takových odhalení má spočívat v tom, že dnešní klientovy potíže jaksi souvisí s prožitky v minulém životě. Toto dobrání se pravdy má údajně léčebný efekt. Například dnešní astma klienta má být připomínkou - následkem jeho oběšení ve středověku. Terapeuti tvrdí, že takové odhalení člověka osvobodí od zdravotních potíží, ale také od různých osobních problémů a trápení. Lze o tom s úspěchem pochybovat. Existuje totiž důvodné podezření, že v některých případech byl syndrom falešné paměti důsledkem psychoterapie, která vzpomínky na události, jež se nestaly, „implantovala“. Podezření v tomto ohledu narůstá zejména tam, kde byla v průběhu psychoterapie užita hypnóza či narkotika, a k „vybavení“ vzpomínek, často na údajné sexuální zneužívání v dětství, došlo až po desítkách let Možnost vsugerování vzpomínek na skutečnosti, které se nestaly, dokládají experimenty s dětmi i s lidmi dospělými. Vzpomínky totiž nejsou přesným obrazem proběhlých událostí. Složí se z informací, které jsou uloženy na mnoha, často vzdálených místech mozkové kůry. Jejich vznik je závislý na řadě minulých i současných vlivů, jejich vybavení ovlivňují pozdější informace a emoční postoje k události, které se v čase mění. Například původně příjemné vzpomínky na partnera, který později dotyčné ublížil, získávají jiný akcent, jsou zkreslené. Vznik iluzorních vzpomínek na jevy, které se nestaly, nebo informace, s nimiž se vyšetřovaní zdraví jedinci nesetkali, se dá snadno navodit pokusně, například pokusem, v němž se užije seznam slov a slovních „návnad“. Úkolem vyšetřovaných je určit, zda slovo poznávají nebo nepoznávají. Činnost mozkové kůry byla v průběhu tohoto pokusu zkoumána PET (Pozitronovou emisní tomografií). Zjistilo se, že jak správné poznání správného cíle, tak mylné „znovu poznání“ falešného cíle, doprovázelo výrazné zvýšení aktivity řady identických oblastí mozku. Odborník bývá seznámen s fenoménem nazvaným syndrom falešné paměti, který celou tuto popisovanou léčitelskou aktivitu laiků i odborníků zpochybňuje. Tohoto džina prý vypustil z láhve už Sigmund Freud. Kolem roku 1992 vznikla prudká vědecká, profesionální a právní polemika nad obviněním, že psychoterapeut někdy podporuje falešné vzpomínky na pohlavní zneužití v dětství. Někteří z toho vinili právě Sigmunda Freuda, tvrdili, že před sto lety zasel sémě „syndromu falešné paměti“. Někteří kritikové ho obviňovali, že vykonstruoval falešné vzpomínky na sexuální zneužívání a vložil je do mysli svým pacientům. Nejen americké studie dnes už dokazují, že lidské vzpomínky lze snadno změnit nebo i zmanipulovat. Syndrom falešné paměti je předmětem výzkumu o nějž mají zájem také kriminalisté, jejichž pátrání je často závislé na paměti svědků vyšetřované události. Také u nich může dojít k záměně skutečných vzpomínek za falešné a stejně živé. Velký kus práce v této oblasti odvedla především americká psycholožka Elizabeth Loftus. Už v sedmdesátých letech proběhl například tento experiment: Elizabeth Loftus ukázala dobrovolníkům v laboratoři simulovanou dopravní nehodu na křižovatce. Na semaforu přitom svítila červená. Po promítnutí této nahrané havárie polovině pokusných osob řekla, že svítila zelená. Později vyzvala účastníky pokusu ke svědectví a mnozí svědci ovlivnění tvrzením o zeleném světle semaforu opakovali toto tvrzení, i když předtím na vlastní oči viděli při promítání barvu červenou. Při dalším pokusu si vybrala dobrovolníky, kteří už někdy navštívili Disneyland. Ukázala jim zfalšovaný reklamní leták s obrázky králíka Bugse Bunnyho z animovaných seriálů, který měl být jednou z postav Disneylandu. Když pak dobrovolníci vzpomínali po týdnu na svou někdejší návštěvu tohoto zábavního parku, plných 36 procent si vzpomnělo, že se tam s touto postavičkou setkali, popisovali, jak si s ním podali ruku, atd. Přitom tato postava z konkurenční firmy Warner Brothers se tu nikdy neukázala. Elizabeth Lotus na znovu nalezení vzpomínek nevěří, a není sama. Syndrom falešné paměti je po desetiletí známý fenomén, ovšem ignorují ho ti, jejichž činnost by vlastně usvědčil z krajní nesolidnosti, ze šarlatánství. Laici u nás nejčastěji postupují tak, že klienta zklidní, snaží se navodit jeho relaxaci a zkoušejí to s tak zvanou meditací, což je stav západnímu člověku dosti vzdálen. Poté spolu ti dva „dávají dohromady“ příběhy minulých životů. Jde téměř vždy o placenou duchovní pomoc, a nutno dodat, že tento esoterický byznys patří k těm příjemným - manipulátor si užije své moci, zisk je téměř bezpracný. Jeho klient ovšem riskuje, pokud této víře propadne, stresy, pocity viny a bezmoci, neurózu, fobie. Jde-li o jedince, který je jen zvědavý a bere akci s rezervou, užije si vzrušující chvíle podle svého gusta. Je velmi pravděpodobné, že takové hrátky přitahují často jedince excentrické, hysterické, egocentrické, hraniční osobnosti pohybující se na hřebeni normality a větší či menší vyšinutosti. Tíhnou k němu nejspíš také lidé úzkostliví, submisivní, hledající a nenalézající pevný bod v svém životě, nejistí, a pak také skutečně nemocní a přitom bezradní. Nabídka je přepestrá a pohotová. Na jednom z pražském esoterickém trhu zvaném Astrovíkend nabízela podnikavá dáma ponor do minulého života na místě a hned, a to za pouhé dvě stovky. Když se oslovený ošíval, byla ochotná slevit na polovic. Jiná dáma na svých webových stránkách vybízí k zaslání pěti set korun na její účet a fotografie na její mailovou adresu. Podle oné fotografie vybájí neznámému klientovi několik minulých životů a pošle elektronicky zpět. Jednoduché, moderní, efektní. Oběti těchto psychických manipulací se občas ocitnou s poškozenou psychikou u poctivého psychiatra či psychologa, ale své příběhy nedávají v plen veřejnosti, nechávají si své negativní zkušenosti pro sebe jako všichni podvedení. Esoterický byznys s minulými životy, dryáčnická karikatura jednoho z aspektů náboženstvích Východu jede dál. Tři novinářské zážitky s ponořováním do minulých životů: Zážitek první: Na radu přítelkyně jsem coby novinářka jistého zábavného časopisu vyhledala bývalého gynekologa ve Františkových lázních, muž se totiž zabýval ponořováním klientek do minulých životů. Lékař hned v úvodu tvrdil, že byl kolegy „vyštípán“ z oboru, důvod ovšem neuvedl, a tak se prý věnuje alternativnímu léčení. Léčí především regresní hypnózou. Uvedl do hypnotického spánku slečnu Boženku s milou, důvěřivou tváří. Snažil se jí pak vsugerovat fakt, že se dostává do jednoho ze svých minulých životů. Boženka dlouho nezabírala, nechápala, co po ní chce. Výsledek se ale asi po půl hodině přece jen dostavil. Konečně odpověděla na otázku: „Je ti zima?“ V místnosti opravdu chladno bylo. Pomalu, mdle a s námahou tedy přiznala že ano. „Je kolem hodně sněhu?“ vyzvídal lékař. „Je.“ „Neběží za tebou vlci?“ „Ano.“ „Ohrožují tě?“ „Jo.“ Zeptal se jí, jestli náhodou nejede na saních taženými koňmi. To aby se k tomu obrázku hodili ti vlci. Kdo nečetl či neviděl nějakou zfilmovanou ruskou pohádku nebo povídkou s touhle scénou? Dívka ten obrázek přijala a souhlasila. Ano, je to tak. Dalších deset minut se z ní pokoušel vymámit informaci, co vlci dělají. Nebylo to k ničemu. Nakonec to vzdal a nabídl jí jednu z možností: „Prokousl ti jeden z nich krk?“ „Ano,“ vykřikla nešťastnice. „Zemřela jsi?“ nedal jí pokoj hypnotizér. „Ano.“ „Co děláš teď?“ „Ano.“ „Vznášíš se nad tělem?“ „Ano.“ Rozhovor plný sugestivních otázek a přitakání měl minutové zámlky a táhl se půl hodiny. Mechanismus je jasný. Esoterik nadhodí situaci, obraz, který dívka vzápětí prožije a potvrdí prožité. Navíc dialog vyšel z její první věty: je mi zima. Odpověděla ano, kontakt byl navázán. A manipulace se rozjela. Věděl tento lékař – léčitel o tom triku, nebo sugestivních otázek užívá v dobré víře, že to tak má být? Je od něj necitlivé, neetické, že tu důvěřivou dívku manipulací dovádí k představě tak úděsné smrti. Pochopitelně, potřeboval aby zemřela co nejdříve, převtělila se, a mohla novinářům předvést další smrt. Od vzdělaných hypnologů jsem věděla, že zhypnotizovaný se nesmí nikdy probírat ve chvíli stresu, úzkosti, děsu. Že se mu má před skončením hypnózy navodit příjemná nálada a pocit duševní i fyzické pohody. To co mi tento „senzibil“ předvedl, bylo neprofesionální břídilství. Probuzená dívka se rozplakala. Byla dezorientována, vyděšená. Na její místo nastoupila další nešťastnice. Vedena stejným způsobem, dostala se do doby středověku, kde jí kdosi podřízl krk. Vzápětí byla vzbuzena a také se rozplakala. Vyčetla jsem lékaři, že se dopouští hrubých chyb a poškozuje své klientky. Mávl nad tím rukou. Po měsíci vyšla velmi kritická reportáž a ponořovač do minulých životů se rozjel do Prahy a vtrhl do redakce s žádostí, abych dostala výpověď. Samozřejmě, že se tak nestalo, novináři i šéfredaktoři jsou na podobné nájezdy potrefených zvyklí. Zážitek druhý: Ocitla jsem se na reportáží v esoterické komunitě Damanhur, poblíž italského Turína. Byla jsem tu hostem tři dny. Kromě jiného jsem sledovala jejich kurz pro zájemce zvenčí, měli tu objevit některý z minulých životů. Akce se odehrávala ve sklepní místnosti. Kursisté seděli po dlouhé hodiny kolem kulatého stolu, akce se táhla tři dny. Vedoucí nejdříve oznámila, že se ponořování nebude dít prostřednictvím hypnózy, neboť je její používání laiky v Itálii zakázáno. Ale ujistila nás, že se do minulosti dostaneme i jinými technikami. Kursisté se pak drželi za ruce a kolektivně mručeli, snažila se je pře-svědčit, že se jim otevírá třetí oko, které je prý nad kořenem nosu. Otevírali ho po několik hodin pomocí mručení a soustřeďování na tento úkon, únava a nuda byla téměř hmatatelná. Pak už raději všichni tvrdili, že ho mají otevřené, aby se mohlo jít dál. Poté se tento kolektiv soustředil postupně vždy na jednoho z nich, a všichni pak docela prostým vymýšlením a naivním plkáním dávali dohromady minulý život dotyčného. Řídili se hlavně podobou, ta jim asociovala to co znali z filmů, literatury, historie. Tak například Claudius s velkým nosem, černý a pošmourný, byl „odhalen“ jako bývalý Arab. Chodil prý s karavanami po poušti a měl nos na to, kde je nějaká voda. Zahynul poté, co se napil ze studny, v níž byla voda znehodnocena zdechlinou. Mateřsky vyhlížející žena s poněkud negroidními rysy byla samo-zřejmě v minulém životě černoška. Během nekonečných hodin ve sklepě k ní ostatní přimysleli kupu dětí a znalost bylinek. Z dámy frivolního vzezření se vyklubala někdejší lehce dostupná barová zpěvačka. Asi proto, že byla blondýna a měla poněkud staromódní účes z vln, zasunuli její příběh do let předválečného Německa. Zamiloval se do vás mladý poručík a ze žárlivosti vás zastřelil, završili dramatem limonádový příběh. Frivolní žena byla tak třeskutou romantikou potěšena. Sklopila koketně oči a hlesla, že teď už konečně ví, proč jí vždy dělalo dobře flirtovat s muži a cítila se jako doma v barech. Všichni měli radost, jak pěkně jim to vychází. Bohužel byla mezi nimi velmi nemocná žena, vyhublá a celá zkroucená, její řeči bylo těžké rozumět. Mohlo jít o chorobnou degeneraci kloubů a kostí, o nervovou poruchu. Nevěděli jsme. Ze všeho nejvíc se podobala zkroucené sušené rybě. Kdo zaujatý hledáním „pravdy“ tohle první vyřkl? Sušená treska! Už během prvního dne poskládali přítomní její příběh. Podle zákona odměn a odplaty usoudili, že Sušená treska trpí v tomto životě nevyléčitelnou chorobou za to, že byla v minulém životě zlá. Ubližovala prý lidem. Byla v severské zemi dělnicí v továrně na zpracování ryb. Kdosi ji nakonec zapíchl nožem na kuchání tresek, protože mu velmi ublížila. Nemocná žena utekla do kopců, hodiny jsme ji marně hledali. Byla naštěstí nalezena, ale pak honem z komunity vykázána. O takové zoufalce tu nikdo nestál. Třetí zážitek: Prostory jednoho pražského divadla měl toho večera pronajaté známý esoterik. Zabývá se byznysem pozitivního vylaďování a tak zvané práci s energiemi. Pochopil zřejmě, že je zbytečně riskantní slibovat lidem vyléčení z chorob a vylhávat se pak z nenaplněných nadějí, když lidé rádi zaplatí i jen za jakési kejkle podepřené východními „moudrostmi“. Hlavně když se jim někdo s plnou vážností věnuje a něco jim namluví. V divadle bylo doslova narváno. Esoterik vybízí přítomné aby se dostavili na jeviště, že je dostane hypnózou do minulých životů. Lidé berou útokem jeviště, za chvíli je plné. Muž prohlašuje, že jich potřebuje jen několik. Bleskově vykazuje z pódia méně vhodné osoby, až jich zůstane jen šest. Protože jsem v jeho léčitelském centru strávila nedávno celý den, poznávám osoby, které jsem u něj viděla. Nejsou to tedy běžní návštěvníci, ale spolupracovníci, a je téměř jisté, že jsou na scénáři domluveni. Během několika vteřin (!) je všechny dostává do hypnózy dotekem na krku pod vlasy. Je mi jasné, že v hypnóze nejsou. Bylo by to ostatně příliš riskantní, navíc šou by ztratila spád, hypnotizovaní bývají často totiž jaksi zpomalení. Jednoho po druhém se tento esoterický šoumen vyptával na to kde se ocitli, co prožívají. Mladá žena líčí děs šlechtičny v prázdném zámku poté, co všichni kolem již zemřeli na mor. Další muž je někdejší šaman. Zachraňuje členy svého kmene před nemocemi. Další zhypnotizovaný je poustevníkem v horách. Dále na jevišti sedí egyptský faraón a Kleopatra. Opravdu skvělá parta. Protože každý z nich před zhypnotizováním sdělil, jaký fyzický neduh ho sužuje, esoterik jim nyní sugeruje, že neduh se vzdaluje, mizí, neexistuje. Budí své věrné z hypnózy opět dotekem na krku, a oni si libují, že se potíží zbavili. Fraška je u konce, lidé jsou nadšení. Víra v převtělování, která je jednou z mnoha představ o tom, co nás čeká po smrti je módní, dynamická, smrt je v ní eliminována, je vlastně šancí na nový život. Její přitažlivost je pochopitelná, a pokud se stane osobní vírou, může pomáhat snášet lidský úděl neboť popírá vědomí vlastního zániku. Její zneužívání v rukou samozvaných, nevzdělaných, necitlivých manipulátorů by mělo být monitorováno odbornými kruhy psychologů a psychiatrů, a za poškození pacientů a klientů by měli být trestáni. Vyšlo v knize Věda kontra iracionalita 3