Vlastně zpověď mořeplavce, který toho na tom moři zase tak moc nezažil. Jen o tom od dětství snil a zjistil, že i na pevné zemi může postrádat maják.
Moře, moře, proč tady nemáme moře? Tak tuhle otázku si kladl v povídce Jana Nerudy pan Rybář, kterému v okolí neřekli jinak, než Hastrman. Bylo to už v devatenáctém století, ale mně tento problém trápil i o jedno století později. A jelikož mám, na rozdíl od pana Rybáře, tu čest prožít století dvě, tak mně tato myšlenka trápí i ve století jedenadvacátém.
Už coby robě školou nepovinné jsem poslouchal svého dědečka, který mi povídal o krajích suchou nohou nedosažitelných a tudíž bez pořádné šalupy, brigy, škuneru, brigantiny, karavely či rychlého škuneru nenavštívitelných.
Kolik já přečetl knížek o dobrodružstvích námořníků, kterým se vyhnuly kurděje, piráti či vražedné mořské příšery a dopluli tam, kam chtěli. A ještě lepší byly příběhy mořských vlků, kteří dopluli tam, kam nemohli chtít. A to jen proto, že příď jejich plachetnice narazila na písečnou pláž země, kterou do té doby nikdo neznal. Jenže zůstalo jen u těch snů.
Na moře jsem opravdu vyplul a to dokonce v době, kdy jsem mohl být ještě plný toho mořeplaveckého optimismu. Bylo mi čtrnáct, ale krátká vyhlídková plavba po Baltském moři nebyla zrovna objevitelskou plavbou. A přiznám se k tomu, že mi na katamaránu Szmaragd bylo opravdu špatně. Jak mohli ti námořníci ty šílené bouře na širých oceánech přežít? Bylo to tím rumem?
Dnes už se nechystám podrobit svou chatrnou tělesnou schránku podobným kratochvílím. Vím, že stejně nenapodobím Kryštofa Kolomba a neobjevím nový kontinent, nenapodobím Jamese Cooka a nenarazím při své cestě na tak nádhernou a nepoznanou zemi, jako jsou Společenské ostrovy.
Ale přicházím na to, že i když nejste zrovna na palubě nějaké skořápky brázdící neúprosné vlny nějakého světového oceánu, tak můžete zažít něco podobného. Ale musíte patřit mezi těch pár vyvolených, kteří objeví Ameriku, a bude je tam čekat vřelé přijetí.
Nenalézám vhodný oslí můstek, abych mohl napsat to, co vlastně chci napsat. A proto to napíšu rovnou. I takový suchozemský námořník, pro nějž je šalupou jen jeho vlastní život, se může dostat na hodně rozbouřené moře. A taky se může stát, že se jeho šalupa začne stávat neovladatelnou a on, po západu slunce (které na obloze jen cítí, ale nevidí) propadne skepsi a prostě to vzdá.
Jenže najednou uvidí maják. Všechny své síly upře k tomu světlu a najednou vidí, že má kam plout. Oblohu totiž občas prořízne blesk a osamělý mořeplavec vidí, že to není jen tak obyčejná pevnina, ale země po které celý život touží. A potom se světlo majáku začne ztrácet.
To však pro něj nemůže být problém a pluje dál. Vlny bičují jeho loď a on je stále blíže a blíže. A pak se to stane. Někdo další ten maják zhasne. Bouře je už na ústupu, ale stále je tma. A námořník se začíná modlit za další blesky, které prozáří oblohu. Ty však nepřicházejí, protože svým optimismem při sledování jasného světla majáku, všechny blesky zahnal. On zahnal bouři a někdo jiný mu uhasil oheň naděje na vrcholu majáku. Byl blízko, a přesto se utopil…
Já se omlouvám, za docela zbytečný článek. Ale je to přece jen můj blog a já doufám, že se i tohle bude někomu líbit. Přeji hezký podvečer.
