Velká zpověď malého zločince aneb Jak jsem ukradl kyselinu

Já, ač člověk paragrafů neznalý, jsem nabyl přesvědčení, že zločiny ke kterým se chci přiznat jsou již promlčeny. A proto konečně odlehčím svému černému svědomí...

Zde je pár zápisků z mého velmi tajného deníčku. Tak tajného, že jsem jej pro utajení raději ani nepsal. Mladším ročníkům se omlouvám za případné archaismy, ale v první polovině osmdesátých let minulého století, se tak (asi) mluvilo...

                                           Díl první: Lakmusový papírek

1982-83 7.B Vůbec netuším, proč nás v té pitomé škole učí takové nesmysly a přitom mají kabinety přímo napěchovány různými fantastickými předměty se kterými by se dalo možná i něco vynalézti! Neustále nás krmí informacemi o tom, co už dávno někdo ve vědách přírodu popisujících vynalezl, ale abychom se i my, žáci ceny Nobelovy chtiví, zapojili do výzkumu nemůže býti ani řeči.

A tak jsme se s několika kamarády rozhodli, že to vezmeme do vlastních rukou. Při zběžné prohlídce přírodopisného kabinetu jme sice nenašli nic, co by se nám při našich objevech hodilo, ale byli jsme trpěliví. Bylo jasné, že nemůžeme jen tak odnésti třeba plastovou napodobeninu kostlivce, ale něco menšího se určitě najde. A jednoho dne se našlo!

Byl jsem tam sám a na stole jsem spatřil učiněný poklad... Indikátor pH – lakmusový papírek. Změřím kyselost místní strouhy a budu o tom publikovat v nějakém vědeckém časopise, třeba v ABC! To je výzva.

Zde musím upozornit na skutečnost která přímo bije do očí! Já nechtěl krást pro vlastní potřebu, ale pro dobro celého lidstva. Ale to jste již jistě poznali...

Hned v sobotu po dobrém obědě jsem, vyzbrojen lakmusovým papírkem a blokem, jenž jistě popíšu zajímavými vědeckými poznatky, vyrazil k pramenům potoka Rakovce. Jenže něco se šíleně nepovedlo a já začal býti stále zmatenějším. Ač jsem svůj drahocenný pH indikátor namáčel před peřejí, v peřeji či za peřejí lakmus nereagoval. Čekal jsem, že se stane nějaká světová senzace a zatím se stalo..

Zde musím záznam z deníku přerušit a dovyprávět to sám. Ono totiž slovo hovno bude znít lépe ode mne, než od toho dvanáctiletého spratka. I když jsem to vlastně já ;-). Prostě jsem ten papírek namáčel nad splavem i pod ním, v polích i v lukách a nic. On to možná ani nebyl lakmusový papírek, ale zapomenutá konfeta z plesu SRPŠ.

                                                 Díl druhý: Kyselina dusičná

1983-84 8.B Kabinet chemie, to je místo plné zázraků. Zvláště pro vědychtivého osmáka, jako jsem bezpochyby já. Tolik zkumavek, křivulí, kahanů a různých chemikálii, to by se to vynalézalo. Vždyť se určitě na světě najdou dvě látky, které zatím žádný chemik nesmísil a lidstvo tím zatím přichází o nějakou cennou látku. A já jsem připraven to vyzkoušet. Jenže to si budu muset vzít (i když bez dovolení o které je beztoho zbytečné žádat) něco právě z chemického kabinetu. Jenže co? Kippův přístroj na výrobu vodíku se mi do kapsy u kalhot nevejde a lihový kahan už před měsícem štípl někdo jiný (ale určitě ne pro tak šlechetné záměry jaké mám já). Vezmu tedy nějakou chemikálii, nějakou, která ve stavebnici „Mladý chemik“ není.

Vidíte, zase nemyslím jen na sebe, ale na prospěch celého lidstva! A to se cenní...

Konečně se to podařilo a v nestřeženém okamžiku skončila v mé kapse malá lahvička se zabroušeným hrdlem a hlavně... Hlavně s koncentrovanou kyselinou dusičnou! Už se nemohu dočkat, až objevím něco geniálního. Třeba nový raketový motor, nebo luxusní voňavku pro Alenu ze 7.A.

Jenže ani tentokrát z toho nic nebylo. Vše se pokazilo už velmi záhy, hned ve školní jídelně. Ještě jsem nepozřel ani třetí lžíci odporné brukvové polévky a (zřejmě díky špatně zabroušenému hrdlu) uzávěr lahvičky povolil. Vnitřní část kapsy mých tesilových kalhot se ve vteřině vypařila jako hirošimská trafika a ta zákeřná lučavka zaútočila na mé plátěné trenýrky. Ty naštěstí větší část HNO3 zastavily, ale trocha té tekutiny přeci jen skončila na mých tříslech.

No co vám mám povídat, bylo to jako když vám v kalhotech někdo zapálí autogen! Ale jsem chlap, nedal jsem na sobě nic znát a škody spočítal až doma. Bylo to hrozné. Propálená vnitřní část kapsy,na trenýrkách spálený vzorek a na kůži... Kůže na tříslech vypadala jako po napalmovém útoku. To se bude špatně léčit, zvláště když se s tím nemohu nikomu svěřit...

Zde mé staré zápisky končí, ale já budu pokračovat. Musím totiž touto cestou poděkovat výrobci těch trenýrek za to, že jím použitý materiál zastavil koncentrovanou kyselinu a módnímu návrháři, který navrhl střih těch tesilek. Kdybych měl na sobě dnešní slipy a rifle, tak jsem byl dnes zřejmě bezdětný. Patří jim můj obrovský dík!

A jak to všechno dopadlo? Trenýrky jsem nenápadně vyhodil a kapsu trochu potrhal a na něco jsem se vymluvil. Naštěstí to odnesla jen její vnitřní strana a já mohl v těch tesilkách nadále oslňovat holky ze sedmičky. A po té popálenině zbyla jen malá jizvička. A zbytek kyseliny jsem na balkóně našeho bytu smíchal s nějakým svinstvem a málem jsem otrávil partaj nad námi. Ale to už je jiný příběh. Přeji hezký den.