Nedávno jsem ho asi potkal. Možná to ani nebyl on, ale byl mu moc podobný. I když...
I když dnes se podobně arogantně tváří daleko více lidí a tak jsem se možná i spletl. Ale on pocházel ze stejného kraje jako já a tak to mohl být on... Naposled jsem jej viděl v září 1989 a doufal jsem, že je to naposled. Že už nikdy nebudu muset koukat do tváře takovému parchantovi.
Tak jsem se vynadával a teď k věci. Na jaře roku devatenáctistého osmdesátého devátého roku našeho letopočtu, jsem nastoupil dvouletý trest odnětí svobody za těžký zločin. Tento zločin spočíval v tom, že jsem se nenarodil jako děvče. A že nás zločinců bylo...
Modrá knížka, která by mne od výkonu tohoto trestu osvobodila, byla jen pro vyvolené a tak jsem jako nevyvolený ani netušil, jak vlastně vypadá. Zajímavé je to, že dnes se touto knížkou chlubí kdejaká celebrita, která byla v té době všeobecně stejně známá, jako jsem byl i já. Ale odvodové komise v té době už zřejmě poznaly, kdo bude časem plnit titulní stránky bulvárních novin a uznaly je vojenské služby neschopnými...
Hned první den, vida denní rozvrh, jsem se uklidnil. Vždyť skoro pořád tady budou vojáci z povolání a tak nebudou mít mazáci čas na nějakou šikanu. Vždyť právě šikany jsme se my, čerství zobáci, báli nejvíce. Jak kruté bylo naše procitnutí...
Velitel naší roty byl asi sedmadvacetiletý frajírek s hodností nadporučíka. Frajírek, který vyloženě žil tím, že udělá svým nedobrovolným podřízeným ze života peklo. Armáda mu svěřila velitelskou pravomoc a on toho využil do mrtě. Nevím jaký komplex si tím léčil, ale musel to být komplex gigantický. On se přímo sadisticky vyžíval v tom, jak je jeho podřízeným zle a čím jim bylo hůř, tím se on cítil lépe. A dokonce se s tím netajil a rád se se svými úspěchy chlubil svým furťáckým kolegům. I před námi...
Jeho nejoblíbenější kratochvíli byla příprava roty na jaderný útok. Neustále jsme se přesouvali z bodu A do bodu B plížením, navlečení do podivné pláštěnky (JP) a ozdobeni protiplynovou maskou (OM 10). A on nám kopanci simuloval tlakovou vlnu. Se svým zástupcem se sázeli, který z vojáků se dříve pozvrací do masky a jestli některý z nich nezkolabuje.
Toto se stalo pár měsíců před listopadem 1989, ale já vím že s tehdejším režimem to nemělo vůbec nic společného. On se určitě choval stejně i ke klukům, kteří se dostali do jeho roty i rok po nás. Už jsem tam sice nebyl, ale jsem si tím jistý. Protože zmetek zůstane zmetkem za jakéhokoliv režimu. A megazmetek typu nadporučíka xxx se nezmění nikdy.
Už je to více než dvacet let co jsem naposledy prošel kasárenskou bránou. A byla to úplně jiná brána, než ta kterou chodil do práce výše zmíněný lampasák. A opravdu si pamatuji většinou to dobré co jsem tam zažil. Pamatuji si kamarády, kteří to všechno prožili se mnou a směji se tomu absurdnu, které tam panovalo. A už jsem skoro vytěsnil to horší, to co vlastně převažovalo. Ale toho parchanta jsem dodnes z mysli nevytěsnil. Co asi dělá dnes? Určitě zase rozhoduje o životě druhých, protože nic jiného neumí. A má na to i školy...
Nedávno jsem ho asi potkal. Možná to ani nebyl on, ale byl mu moc podobný. Ale i kdyby to byl on a já to věděl na sto procent, nechal bych ho jít. Vždyť co bych si na něm asi vzal? A hlavně... Má chuť nakopat mu prdel už poněkud ochabla. Kdybych nebyl zbabělec, tak jsem mu ji nakopal už před pětadvaceti lety. Dnes jsem mohl být za odbojáře. Přeji hezký víkend.
P.S. V tomto blogu jsem uvedl jen malý příklad chování velitele 9. roty podůstojnické školy v Kežmarku. Kdybych měl popsat vše, tak by to vydalo na malou knihu....
