Koukám na televizi a zjišťuji, že jsem asi kulturní barbar...

Vždyť já sleduji vyložené kýče, čekám na šťastný konec, vadí mi mrtvoly v pohádkách, nelíbí se mi sirotci v amerických komediích a vůbec nic nevím o kameře, střihu, režii či klapce...

Film, ať ten co jde do kin, či ten který shlédneme na televizních obrazovkách, je vlastně umělecké dílo. Tvůrci filmů jsou umělci a nikdo jim to nemůže vzít! Nebo snad někdo vidí režiséra, kameramana, střihače, scénáristu či herce jako dělníka, úředníka či zemědělce?

Ale každý filmový umělec má své kritiky... Má kritiky placené, to jsou ti kterým se nikdy nic nelíbí a jejichž negativní myšlení je celkem dobře živí a kritiky neplacené, jimž jejich negativní myšlení způsobuje žaludeční vředy. A to jsou ti kritici, kteří nekritizují jenom film, ale i diváky kterým se onen film líbil....

První sorta kritiků je známa už dlouho, mají své časopisy, mají své stránky v denním tisku, hovoří na televizních obrazovkách a znají se s Janem Krausem. Ale ta druhá sorta se vyrojila až s internetem! Oni tu sice byli už dříve, ale nějak jim chyběl ten správný prostor.

Vždyť posuďte sami: Napadnout na autobusové zastávce člověka za to, že se mu líbí Troškovy komedie je dosti riskantní, ale anonymně napsat na netu, že všichni Troškovi diváci jsou idioti je úplně bez rizika. (Omlouvám se panu Troškovi za to, že mne napadlo zrovna jeho jméno)

A tak se virtuální prostor plní erudovanými recenzemi opravdových odborníků... Někteří z nich už stáhli z netu několik terabajtů filmů a tak tomu opravdu rozumí!

Ale musím se vrátit k tomu, co jsem už nastínil v nadpisu článku. Já jsem, co se týká filmu, kulturní barbar. V posledních čtrnácti dnech jsem se podíval na tři „dětské" filmy z první poloviny osmdesátých let minulého století. (Nejde mi to přes klávesnici, to minulé století!) Podíval jsem se na filmy: „Bota jménem Melichar", „Nekonečná- Nevystupovat" a „Pohlaď kočce uši".

A samozřejmě mne zajímalo, co o těchto filmech píšou na internetových diskusích diváci. Diváci nepíšou nic, zatím co fanoušci Felliniho, Dziga Vertova či Sergeje Ejzenštejna se rozhodli kohokoliv, kdo se na tyto filmy podívá, popravit hned při nejbližším úplňku!

Ale necháme na pokoji ty odborníky, ať se dále rozplývají nad umírajícími hrdiny svých oblíbených filmů, koukneme na jiné filmové fajnšmekry. Koukneme na ty, pro které je slovo „soudruh" ve filmu zárukou odpadu a spodiny filmového umění...

Ty tři výše jmenované filmy byly natočeny pro určitou cílovou skupinu. Já do té cílové skupiny patřil... Když běžel v kinech „Melichar" o žácích osmé a deváté třídy, já chodil do osmičky, když byly děti na táboře a zpívaly o Nekonečné, tak já jezdil na podobné tábory a když holky z pěveckého sboru „hladily kočce uši", tak já... Tak já byl do podobných holek zamilovaný...

Všechno vypadalo hezky a my to tak brali! My se tak chovali, my jsme blbli, my jsme dělali problémy svým učitelům a my na to dodnes vzpomínáme! A dnes si přečtu, že je to oslava komunismu, agitka pro Paroubka, vymývání mozků dnešní (neposkvrněné) mládeže.

A tak mohu říci jen jedno... Pokud takové filmy někomu vadí, tak ať se na ně nedívá, pokud někomu vadí způsob, jakým kluci a holky trávili volný čas v osmdesátých letech, ať se narodí za sto let (to už vymřeme) a pokud někomu nestačí ty hrůzy které jsou okolo nás a těší se na další, které mu natočí nějaký renomovaný režisér (pokud možno v 3D), ať jde do kina...

A už musím končit... S pozdravem, smutná komedie je blbost, přeji hezký den.