Jsem reportér a zkusil jsem si to. Už vím, jak se ti lidé cítí!

Všimli jste si, kolik různých novinářů se snaží vyzkoušet si alespoň jeden den v kůži vozíčkáře, slepce, hluchoněmého či bezdomovce? A jak se potom prsí tím, že už vědí, jak se ti lidé cítí? Ale oni vědí...

 Oni to sice občas dělají i politici, ale většinou je to jen před volbami. Novináři si však tu kratochvíli dopřávají v průběhu celého roku.

A tak si jednoho dne řekne nějaký ten pisálek, že je na čase zalíbit se šéfredaktorovi a podstoupí opravdovou zkoušku ohněm. Prožije celý den jako vozíčkář, slepec či bezdomovec, jeho článek se bude číst, jeho šéf jej pochválí a ještě bude za lidumila. Je jen škoda, že se ve svém článku nemůže vcítit do pocitů rodičů, kterým zemřelo dítě... To by byl sólokapr...

A tak si onen pisálek na jeden den sedne do invalidního vozíku a sleduje, jak je ten svět plný bariér krutý ke všem těm paraplegikům. Nebo si zaváže oči a zjistí, že to není tak jednoduché, když si chcete zalít kávu či přejít přes ulici.

Onen investigativec stráví celý den a noc s bezdomovci, povečeří s nimi nějaké ty vyžebrané potraviny, vyspí se v natrhaných papírových krabicích a probudí se do mrazivého rána, někde u městské skládky. A v tu chvíli ví, jak se ti bezdomovci cítí...

A úplně stejně zná pocity slepců či vozíčkářů pisálek, upoutaný na celý den k invalidnímu vozíku či po celý den oslepený černým šátkem přes oči. Stačil jim den a už vědí, jak jsou na tom špatně.

On ten den možná stačí na to, aby mohli popsat své zážitky a aby napsali nějaký ten srdcervoucí článek. Možná stačí i na to, aby pochopili, kde jsou největší problémy popisované skupiny lidí, ale... Ale určitě nestačí na to, aby někdo poznal pocity oněch lidí.

Novinář či politik, který se na nějakou dobu vžije do role vozíčkáře, slepce či bezdomovce nemá právo napsat že ví, jak se ti lidé cítí. On totiž, jako řidič invalidního vozíku při zdolávání bariér, jako dočasný slepec při pití ranní kávy či jako bezdomovec, budící se v papundeklových krabicích někde pod mostem, věděl že...

Věděl, že zítra ty schody vyběhne bez sebemenších problémů, že tu kávu (asi) nerozlije ani po pořádné opici a že se zítra opět probudí, na své matraci od firmy Dormeo... A to jeho noví kamarádi určitě nevědí. Vlastně vědí, že tomu tak nebude.

Tady totiž jde hlavně o tu beznaděj a do té se i ten nejinvestigativnější novinář či politik s největším sociálním cítěním, nikdy nemůže vcítit. A proto si nikdo nemůže dovolit napsat, že už konečně ví, jak se ti lidé cítí. Zvláště po jednom dni, stráveném v jejich kůži.

Nemám nic proti všem těm experimentům, při kterých se lidé dozvědí o současné situaci různě postižených lidí. Dokonce si myslím, že to těm lidem může i pomoci, ale to jak se to občas v našich médiích dělá, se mi jeví jako dosti nešťastné. Vlastně se mi to jeví, jako dosti blbé... Novináři (ne všichni) hledají jen senzaci, hrají si s city čtenářů a ještě se chlubí něčím, čeho nikdy nemohou dosáhnout. Chlubí se tím, že už ví, jak se ti lidé cítí. A přitom vědí prd! Přeji hezký večer.