Jak jsem zabil...

Stalo se to minulou neděli. Bylo opravdu hodně brzy ráno a vůbec nezastírám to, že jsem se na to hodně dlouho připravoval. Nejsem vrahem z povolání a tak to opravdu nebylo nic jednoduchého...

Ale jedna věc snad tento můj prohřešek omluví... Ona mne totiž sra..., vlastně otravovala už několik dnů. A vždy to bylo hned brzy ráno, když jsem potřeboval dospat ještě nějaký ten veršík. Slunce se teprve pomaloučku dralo nad východní obzor, autobusáci a tramvajáci teprve prohlíželi své dopravní prostředky před prvním ranním výjezdem a budíky teprve přemýšlely, jakou melodii svým rozespalým majitelům zahrají na uvítání nového dne. Ale ona už tam byla... 

A moc dobře věděla jak na to! Nejdříve polechtat na odkrytém chodidle (v tom horku má člověk odkrytá chodidla), potom pošimrat na odkrytém rameni (o ramenech platí totéž co o chodidlech) a potom se zaměřila na tvář... Tvář mám odkrytou i v mrazech, neboť trpím klaustrofobii... 

Byla neodbytná a nereagovala na žádné prosby či výhrůžky. A hlavně... Byla tam každé ráno! A tak jsem se na ni řádně připravil. Nejprve jsem uvažoval o tom, že se na obranu proti ní zeptám někde kde tomu rozumí (třeba v hospodě), ale potom jsem se spolehl na internet. Tam je totiž všechno! 

V sobotu ráno jsem vyrazil do obchodu zakoupit kouzelnou hůlku, která mne jí konečně zbaví. Jenomže Garrick Ollivander nikde v blízkém okolí žádný obchod neměl. Musel jsem proto improvizovat. Navštívil jsem vietnamského obchodníka na našem náměstí a doufal, že bude mít zboží podobné tomu Ollivanderovu. A budete se divit, ale měl! 

Vysvětlil jsem panu Nguen a paní Vhan svůj problém a oni mi za deset korun prodali opravdovou smrtící zbraň. A za dalších pět korun mi dali školení k jejímu použití. A v neděli ráno jsem ji použil! 

Přišla zase velice brzy ráno. Nejdříve mne zašimrala na rameni a hned se vrhla na můj nos. Já se ohnal a ona se přesunula na malý polštář, který jsem v noci asi zanedbával a proto ležel asi půl metru od mé hlavy. A to neměla dělat! Uchopil jsem ten zázrak do pravé ruky a vykřikl jsem: „AVADA KEDAVRA!“ 

A bylo vymalováno! Plastová plácačka proletěla vzduchem a já tu dotěrnou mouchu konečně zabil! Je to strašná kletba a ten dotěrný hmyz neměl vůbec žádnou šanci! Už se těším na to, až ji použiji na někoho jiného. Třeba na toho komára, který mi večer bzučí do ucha a nějak si nechce sundat ten neviditelný plášť. Ale on jednou udělá chybu a potom... „AVADA...“ A bude po něm. Třeba se poštěstí už tento večer. A vám přeji hezký den.