Jak jsem stál frontu na... Už ani nevím, na co to bylo...

Já čekám, ty čekáš, oni čekají... Všichni na něco čekáme a nejlepší je čekat v řadě, kterou tak rádi nazýváme frontou....Jsme národem frontových bojovníků?

Pokud se někdo chce vysmát minulému režimu, tak neopomene připomenout nekonečné fronty na banány, na mandarinky, na pomeranče, na vepřová játra či céčka.. Udělá si srandu ze všech těch lidiček, kteří nocovali před Mototechnou jen proto, aby si koupili novou Škodovku. Vypadá to tak, že doba vlády jedné strany se vyznačovala hlavně nekonečnými řadami koupěchtivých občanů, před jakýmkoliv obchodem!

Nemám rád jakékoli čekání, když mi jede autobus až za pět minut, tak jsem nepříčetný a když se má dostavník dostavit za nemožných deset minut, tak jsem zralý na sebevraždu... A nejhorší je, když se mám postavit do nějaké fronty! Moje fobie z front je tak silná, že za svou černou můru považuji i spolčení dvou osob před stánkem s novinami či jediného občana před poštovní přepážkou! A přesto jsem několik front vystál!

Fronty na exotické ovoce jsem si moc neužil, vzhledem ke svému tehdejšímu mládí jsem byl čekání na banán ušetřen, ale tuto oblíbenou kratochvíli jsem si užil trochu později. V dobách prvotního nadšení z budování kapitalismu...

Poprvé to bylo v roce 1992. Krátce po svatbě jsem se vydal do Nového Jičína, vyřídit pro sebe a svou novomanželku cestovní pas a vybaven všemi potřebnými doklady, jsem se zařadil do první velké životní fronty... Trvalo to asi hodinu a konečně jsem se octnul před okýnkem.

Paní, na druhé straně byrokratické barikády, se usmála a začala úřadovat... "Vaše manželka má na té fotce moc malou hlavu!" "Já za to nemůžu, ona ji má malou i ve skutečnosti!" "Ale já nevím, jestli mi to v Praze vezmou!" "A co mám dělat?" "Ať se paní znovu vyfotí a potom uvidíme!" "A má před návštěvou fotografa, strčit hlavu do úlu?" "Nedělejte si legraci, tady jste na úřadu. Ale já to zkusím poslat a uvidíme co na to Praha!" "Moc děkuji..." Pas přišel, Praze malá hlava nevadila...

Další oblíbené fronty mne minuly... Kupónovou knížku jsem si koupil ještě před vstupem Viktora Koženého na scénu naší ekonomiky a když se měnily československé peníze za okolkované peníze české, neměl jsem co měnit... Ale další fronta mne čekala, při kolkování čerstvého, československého pasu...

A jsme zase v Novém Jičíně. V tom Novém Jičíně, který všichni obyvatelé města v němž bydlím brali jako trest za to, že nechceme býti součástí ocelového srdce republiky.... Byli jsme okresem novojičíňáci přesto, že to bylo do okresního města hodinu cesty autem a do Ostravy, to bylo pět minut pěšky... A už zase stojím frontu...

Tentokrát to však bylo opravdu na dlouho! Asi sto tisíc lidí čekalo na potvrzení, že jsou Češi, v rukou drželi potřebné dokumenty a stáli... stáli ve FRONTĚ! Brzy jsme se s frontovými sousedy seznámili a po několika hodinách to vypadalo, že se známe už několik let. Čas jsme si krátili sborovým zpěvem, pomlouváním těch co stáli před námi, výsměchem těm co stáli za námi a dokonce se našla i placatka rumu! Od dob sametové revoluce určitě nebylo tolik soudržnosti mezi obyčejným lidem...

Přišel jsem na řadu. "Kde máte rodné listy rodičů?" "Prosím?" "No rodné listy rodičů! Narodil jste se až po vyhlášení zákona o FEDERACI a tak musíme vidět, že nejste původem cizinec!" "A co manželka, je napůl sirotek a tak kde mám vzít rodný list jejího otce, který se nedožil ani Husákovy korunovace na prezidenta?" "Doneste oddací list jejich rodičů, budeme tady ještě hodinu!"

A tak se mi a mé ženě toho dne potvrzení o státním občanství nedostalo... Ale čeho se mi dostalo přímo požehnaně bylo to, že jsem si prohloubil odpor k jakémukoliv shromáždění osob, které se vyznačuje tím, že se shlukují do nekonečné přímky za účelem který je pro všechny zúčastněné stejný... A je jedno, jestli čekají na banán, mandarinku, libové maso, kupónovou knížku nebo nějaké razítko! Jak se vlastně, tato moje fobie jmenuje? Napište.. Přeji hezký den.