Bylo září a psal se rok 1980. A já začal studovat pátý ročník základní školy. Podle nových osnov jsem konečně patřil do druhého stupně základního vzdělávání a tak jsem se cítil skoro dospělý...
Patřím totiž k tomu průkopnickému ročníku, který se nástupem do první třídy základní školy začal učit „množiny“, ročníku který už nemohl počítat s docházkou do deváté třídy a který už neměl Brannou výchovu. A nástupem do páté třídy jsme se začali učit Ruský jazyk.
Moc jsem se těšil na to, jak si budu dopisovat s kamarády se Sovětského svazu a jak se konečně domluvím s pionýry z Maďarska či NDR. Vždyť i oni vládnou jazykem Michaela Šolochova, Maxima Gorkého či V. I. Lenina. Pro desetiletého človíčka to byla krásná představa...
Jenže ono se něco zvrtlo. Azbuku jsem se sice naučil celkem rychle, ale asi dost špatně. Ať jsem se snažil sebevíc, stále jsem při čtení textů v ruštině neskutečně koktal. Pro mne, který byl v první a druhé třídě považován za jednoho z nejlepších čtenářů ve třídě to byla neskutečná potupa. Tehdy nikdo nic nevěděl o nějaké dyslexii (kterou samozřejmě netrpím), natož o dyslexii azbukové (kterou sice trpím, ale v žádném vědeckém časopise zatím nebyla popsána).
Písmenka této podivné abecedy (pro hnidopicha: bukvy) jsem sice mohl vyučovat na Vysoké škole, ale když se seřadily do nějakého slova, tak jsem byl v pr..., vlastně v koncích. Jenže vysvětlete to soudružce učitelce...
A pak to s mým studiem jazyka Vladimíra Vysockého (jehož písničky jsem o pár let později poznal) šlo z kopce. Školní léta ubíhala a já získával k ruštině stále větší odpor. Jedním dílem to bylo tím, jak mne učitelka ruštiny odepisovala už před zkoušením či před písemkou a druhým dílem to, že jsem začal poněkud rebelovat.
Už jsem nebyl ten desetiletý kluk, který prostě věřil všemu co slyšel v rádiu, viděl v televizi či přečetl v novinách. Poslouchal jsem AC/DC, Accept, W.A.S.P. či Judas Priest a žádná z těchto kapel rusky nezpívala. A má nová učitelka ruštiny na střední škole tomu taky moc nepomohla. Už při prvním kontaktu s mou maličkostí přišla na to, že jsem ruštině nenaučitelný student a odepsala mne. Byli jsme taková nerovná dvojice, ona mne nesnášela a já ji miloval. Ale pozor, já ji miloval proto, že po mě nechtěla nic zvláštního a spokojila se jen s tím, že jsem přečetl jednoduchou větu. Jinak v tom proboha nic nehledejte...
Ale nakonec to dopadlo celkem dobře. Něco málo jsem se přeci jen naučil a dokonce jsem z ruštiny odmaturoval. Saice se štěstím, protože jsem si vytáhl otázku „Volný čas“ (свободноe время) a to nešlo nedat. Ale to už je dávno...
Jenže dnes toho začínám trochu litovat. Občas narazím na různé texty v ruštině a moc rád bych si je přečetl. Jenže... Jenže se musím vrátit zpátky do páté třídy základní školy a oprášit právě ty bukvy. A kupodivu zjišťuji, že to jde! Dokonce jsem se nedávno díval na ruský film „Svéráz národního rybolovu“ a po půlhodince sledování jsem zjistil, že už nečtu titulky. Že by mne soudružky učitelky přeci jen něco naučily? Tak proč jsem to nepoznal už před maturitou?
Zajímavější je však to, jak se za tu dobu změnil můj postoj k jazyku P. I. Čajkovského, A. S. Puškina či F. M. Dostojevského. Nějak mi přestal vadit a naopak mi začala vadit nenávist vůči všemu ruskému, včetně Ruského jazyka. Vlastně ta předpojatost, která vůči Rusku stále trvá. Vadí mi ty názory, že co je ruské je špatné a je třeba s tím pořádně zatočit.
Nebojte se, nevrátil jsem se k názorům toho desetiletého kluka, který se těšil na to, až ovládne Leninův jazyk, ale prostě jen dál vstřebávám informace a stále si vytvářím vlastní názor. A ten názor momentálně není protiruský, ale to neznamená že jsem se stal bolševikem či dokonce vlastizrádcem, jak to vidí někteří blogeři či diskutéři. Prostě jsem přišel na to, že svět není černobílý či rudo-modrý, ale že má naštěstí daleko více barev. A že pokud se někoho zastanete v jedné věci, tak to neznamená že jste jeho fanatický fanoušek, který se jej bude zastávat až na věky věků. Ale někomu se to bude špatně vysvětlovat... Přeji hezký večer.
