Jak jsem poznal první vulgární dámu

Tak to znáte určitě všichni. Na zastávce stojí dvě slečny s vizáží Barbíny, uculují se na svět a estétovo srdce by z jejich zjevu zaplesalo. Ale potom promluví...

Nechci být za nějakého mravokárce, ani nemohu, neboť moje mluva taky není vždy čistá jako lesní studánka, ale tohle se mi opravdu nelíbí. Vždyť ty holky vypadají jako nevinnost sama a po staletí se podobná stvoření stávala předmětem obdivu básníků, malířů a potulných muzikantů. Kdyby se takto vyjadřovala kupříkladu Jarmila, tak by Karel Hynek Mácha svůj Máj hodil do koše a stal se raději kominíkem!

Kde se bere mezi mladými děvčaty tolik vulgarity? Někdo řekne, že to je všeobecným zhrubnutím společnosti v posledních letech. Ale já si myslím, že tomu tak není. Nejsem sice žádný pamětník (alespoň si to o sobě myslím), ale svůj život jsem zatím rovnoměrně prožil ve dvou rozdílných systémech. Listopad 89 mne zastihl v necelých dvaceti letech a tak mohu srovnávat.

Mluva společnosti se moc nezměnila. Jenom je to trochu více vidět a pokud si někdo myslí, že tehdejší politické špičky a tehdejší „celebrity" mluvily pouze jazykem Palackého či Jiráska tak je dosti naivní. Jen nebyla barevná periodika, Top Star magazín a různí novináři, kteří po těchto „senzacích" tolik prahnou. Tak proč je nejmarkantnější změna slovníku právě mladých děvčat?

Já si pamatuji dobu, kdy jsme se my kluci neodvážili říci před holkou takové slovo jako je třeba „prdel". A přitom mezi sebou jsme se bavili jako vysloužilí horníci, námořníci či pornoherci. Dnes je to zkrátka trochu jinak. Tehdy se vulgarismy k ženám nějak nehodily. Vždyť první sprostou ženu jsem potkal až na střední škole.

Začnu od začátku. Naproti škole byla atletická hala a náš vzdělávací ústav ji využíval při hodinách tělocviku. Ale taky ji využíval vítkovický lehkoatletický oddíl a tak se stalo, že naše hodiny tělocviku se překrývaly s tréninkem opravdových sportovců (a taky tehdejších celebrit). V němém úžasu jsem sledoval Táňu Kocembovou jak běhá po oválu a za sebou táhne na provazu pneumatiku!

Ale byla tam i další sportovkyně. Byla tam žena která sice u nikoho z nás nevyvolávala erotické představy, ale jejich výsledků jsme si vážili. Až do chvíle, než jsme ji překřížili cestu. Házela nějakým ocelovým odlitkem, jakých bylo ve Vítkovicích přehršel, opatřeným nějakým držadlem. Ta věc vážila asi jako březí velryba (proboha, myslím to náčiní!) a ta dáma ji jen tak házela přes hlavu. A nadávala! Lidi, to si nedovedete představit! Ta žena zřejmě nastudovala slovník sprostých slov a při tréninku si ho opakovala. Možná se chystala na maturitu z vulgarismů a chystala se komisi opravdu ohromit!

V tu chvíli pro mne ty její zlaté medaile poněkud pozbyly lesku a její (dodnes platný) halový světový rekord se mi přestal zdát tak fantastický. Ale určitě jsem si nemyslel, že za pár let se budou podobně vyjadřovat i bytosti daleko křehčí a na pohled daleko zranitelnější. Ale bohužel to tak dopadlo. Přeji hezký den.