Horko jak v somálském filmu...

Molekuly dusíku, toho nejčastějšího prvku v naší atmosféře se tetelí blahem (vlastně horkem) a molekuly kyslíku a některých jiných plynů (ať už skleníkových či pařenišťových) se k tomu dusíkovému tetelení velmi rády přidaly.

Ty nejmenší částice hmoty se rozkmitávají a díky stále větší rychlosti svého přirozeného pohybu (toho kmitání) se stalo to, že tyto neviditelné kuličky (?) uvrhly náš svět do toho neskutečného a pekelného horka!

Vždyť co je horšího, než neskutečný mráz či dokonce silný vítr v dobách, kdy se molekuly atmosféry zase tak moc netetelí? Jedině horko! Před mrazem se dá schovat někde u ohně, dá se obléknout a před mrazivým větrem se dá ukrýt za nějakou zdí či za nějakým skalním převisem. Ale jak se schovat před horkem?

Stín je asi dobrým řešením, ale co když je horko i ve stínu? Co když vedení vaší oblíbené zahradní restaurace pokácelo ty stoleté stromy a jejich přirozený stín nahradilo poloprůhledným slunečníkem s logem pivovaru, který platí výčepní sklo a možná i přispěl na úhradu nákladů spojených s pokácením toho posledního, co brzdilo kmitání částic hmoty a tím zpomalovalo i přehřívání našich organismů…

Už jsem psal o tom, že obranou před pomalým pohybem částic (mrazem) je to, když se zimou obtěžovaný tvor prostě a jednoduše oblékne. Navlékne si pár triček, svetrů a kabátů a bude to. Ale zkuste to v tom opačném případě…

V tom oblékání snad neexistuje žádný limit, ale při svlékání? Tam ten limit (někdy bohužel) existuje. Už prostě nejde (skoro) nic svléknout!

A tak horkem soužení a potem zborcení občané, kteří už dávno svlékli vše, co jim společenské konvence dovolily, hledají kousek toho přirozeného stínu, kousek místa kde ještě příroda zpomaluje kmitání částic přirozeným způsobem. A někdy ten stín starých stromů hledají zbytečně…

Staré stromy se totiž v poslední době stávají nepohodlnými. U cest totiž způsobují tragické nehody, ve městech jejich kořeny narušují strukturu už tak špatných vozovek a chodníků, u domů hrozí tím, že se v jejich korunách zabydlí nebezpečný hmyz a v parcích mnohdy zabírají místo nějakým exotickým dřevinám, díky kterým se přece do parku chodí.

A tak nám v posledních dnech dala příroda najevo, že i v našem mírném klimatickém pásmu můžeme mít tropy a všichni si moc dobře pamatujeme, že to není poprvé a ani naposled! Každý rok tu to horko máme, někdy to trvá týden, někdy dva… Ale rok od roku máme méně míst, kde to horko prostě tak nějak přirozeně není. Stín starých košatých lip, buků či dubů je stále vzácnější a stín hospodských slunečníků ho nikdy nemůže nahradit. A klimatizace nákupních center už teprve ne…

Vím, že budu nejspíš označen za ekofašistu, ekoteroristu, zastánce vražedných alejí u okresních cest a blbého a levicového zastánce takové zbytečnosti, jako jsou stromy, ale…

Ale znám hospodu, která měla fantastickou zahrádku. I v dobách, kdy byla podobná vedra, jako jsou dnes, bylo na zahrádce plno. Dva vzrostlé platany totiž zajistily nádherný stín a krásné posezení i v těch nejhorších vedrech. A potom se našli hosté, kterým vadilo to, že jim do jídla občas spadne suchý list toho zbytečného stromu. A tak šel strom do kytek a jeho (několik desítek let starý) stín nahradil stín nějakého deštníku.

Byl jsem tam… Venku je něco málu nad celsiovou třicítkou a pod tím deštníkem je asi o půl stupně méně. Ale hlavně, že nikomu nic nepadá do jídla či pití. On tam totiž v tomhle horku nikdo není…

Je něco málo po jedenadvacáté hodině a teploměr klesl pod tu tropickou třicítku. Naše životodárná hvězda už zapadla za západní obzor a stín starých stoletých stromů se stává zbytečným. Stejně zbytečným, jako je v dobách urputných mrazů. A to je nejlepší čas k tomu, určit další stromovou korunu k zániku. A taky dobrý čas k objednávce nových protislunečních zábran.

Děkuji všem, kdo to dočetl až sem, (děkuji sobě, že jsem to dopsal až sem) a přeji vám, přežijte tu další tropickou noc!