Děti sbíraly céčka... A co je na tom tak směšného?

Teenageři v první polovině osmdesátých let minulého století, sbírali docela zvláštní věc... Plastové výlisky ve tvaru písmene „C“. To je ale věc, že? Husákovy děti sbíraly součásti závěsů do oken!

O co vlastně šlo? Já vlastně ani nevím, někdy když jsem chodil do sedmé nebo osmé třídy základní školy, přišly do módy céčka! Byly to malé barevné kousky plastu, které se daly poskládat do řetězu a ty mohly sloužit jako závěsy do kuchyňských dveří. Jenže nikdy k tomu nesloužily...

Dnes už asi nikdo nepřijde na to, kdo jako první použil tuto kravinku jako ozdobu. Nikdo už nepřijde na to, kdo jako první vytvořil krátký řetízek a pověsil si jej mezi opasková poutka na kalhotách, ale rozpoutalo to opravdovou mánii! Kdo měl céčka byl IN! A pozor, sehnat je nebyla žádná legrace! V obchodech nebyly, dovážet se nedaly (v zahraničí jich bylo méně než u nás, nikdo je tam neznal), Čína ještě tak dobře nereagovala na poptávku jako to umí dneska, Tuzexy měly dost práce se sháněním jiného hitu (Rubikovy kostky) a tak nezbylo nic jiného, než si tu vzácnost sehnat jinak!

Ti šťastnější, neptejte se proč byli šťastnější, kteří céčka měli je prodávali. Kus za korunu! Jaké bylo zděšení našich tatínků, kteří viděli jak jejich ratolesti kupují dva malé kousky plastu za cenu, za kterou se prodávala čepovaná desítka! A co teprve zděšení maminek, které přišly na to, že jejich ratolest utratila tři koruny na svačinu za jedno esko! Esko bylo dražší než céčko, bylo jich totiž méně! A jaké bylo zděšení pedagogů, když zjistili že jejich ovečky hrají o céčka čáru a ve třídách to o velké přestávce vypadá jako v Las Vegas!

Dneska se to může zdát úsměvné, ale prostě to tak bylo! Kluci a holky v té době prostě měli touhu být „IN“, stejně jako kluci a holky dneska! A dokonce pro to něco dělali... I třeba to, že hráli o přestávkách hazardní hry. Dneska jsou „IN“ hlavně děti, které mají bohaté rodiče a ti jim ten jejich „IN status“ zaplatí.

I dnes totiž děti sbírají různé ptákovinky, jen už nemají tolik práce s jejich sháněním. Obchody byly plné „Pokemonů“, „Smraďochů“ a jiných šílených hraček. Děti nemají problém sehnat toho správného „Hnusáka lepáka“, když na to jejich rodiče mají! A tak se dětské pokojíčky plní stejnými nesmysly jako byla céčka, jen to nikomu nepřijde směšné...

Zato céčka jsou dnes cílem výsměchu a pokud nějaká celebrita, která v té době chodila do školy, řekne že je nesbírala tak je považována málem za disidenta! A my co jsme měli ten barevný řetízek, jsme označováni za...

Ale já se za svou céčkovou minulost nestydím! Holky na to letěly a co více jsem si mohl ve svých třinácti letech přát! Báře a Aleně ze 7.A, jsem jich dokonce pár „nezištně“ věnoval! Potom jsem byl bez céček a zůstal jsem stejně nezajímavý, jako jsem dnes... Takže pokud chcete nadále céčkománii zesměšňovat budiž, ale vězte následující: Sbírání céček v osmdesátých letech je možná úsměvné, ale rozhodně to není nic k posmívání! Přeji hezký večer.