Jak jsem se stal přes noc politikem

Před pár týdny jsem netušil, že tento blog vznikne. Ani poté, co jsem přijal místo na kandidátce pro Evropské volby, nebyl mou první myšlenkou vstup do komunity blogerů, tedy lidí, o kterých mám jen malou povědomost. Ale věci se udály rychle. Cesta od „nezávislého a místy i tolerovaného ekonoma – komentátora“ k podezřelému individuu, označovaného termínem „politik“, byla otázkou jedné tiskové konference.

Politika nemá u nás dobrou pověst, a není to šokující zjištění. U nás časté rozdělení společnosti na „my a oni“, se na tuto skupinu plně vztahuje stejně jako předpoklad o kolektivní vině – pokud politik něco špatného nečiní, nebude tento stav trvat dlouho.  Není se čemu divit – seznam těch, do kterých část veřejnosti vložila důvěru, a oni ji zklamali, není krátký.

Proč jsem se tedy takto rozhodl? Mé dlouholeté zapojení do diskusí vývoji společnosti či o ekonomických tématech, přede mne postupně postavilo jasnou volbu. Pokud cítím právo radit ostatním, měl bych být také ochoten se postavit na jejich místo. A dělat věci tak, jak jim radím.

Vybral jsem si účast v evropských volbách, v pozici nestraníka na kandidátce zavedené politické strany,  k jejímuž programu, a to nejen v ekonomické oblasti,  mám hodně sympatií. Je to proto, že pro práci „v Evropě“ se cítím nejlépe kvalifikován a zároveň (možná naivně) věřím, že mezi Bruselem a Štrasburkem se nachází méně toho, co ve mně budí obavy u domácí politiky.

Pokud uspěji, tak bych kromě podílu na budoucím směřování Evropy (jako jeden z více než 700 poslanců :-)) rád podporoval (jako doposud, i když z jiné pozice a s lepšími informacemi) u nás doma více kvalifikovaných diskusí či osvěty o tom, co pro nás členství v u nás nepopulární Unii znamená.  A ukazoval příklady, kdy i my můžeme přispět k tomu, abychom se "všichni v Evropě měli lépe". Nepochybuji o tom, že ačkoliv si v těchto dnech, v reakci na vývoj na Krymu, lépe uvědomujeme co nám začlenění do EU dalo, začas na to většina z nás zapomene.

Dopady tohoto životního obratu na rodinu (jakkoliv se nehodlám do Bruselu stěhovat, budu tam trávit dost času), práci i „domácí ekonomiku“ nejsou lákavé. Ale i tak jsem se po poradě s rodinou touto nejistou cestou vydal. A protože se ze mne touto cestou stal „přes noc“ člen nevěrohodné skupiny zvané „oni“, a protože má touha sdílet s lidmi své postřehy a názory tím zatím poznamenána není, vznikl tento blog. Doufám, že se za to alespoň někteří z vás nebudou zlobit.