Tragédie na silnici

Ne, nebudu psát o nehodě na silnici do Špindlerova mlýna, kde zřejmě nebezpečná jízda jednoho řidiče zabila řidiče jiného. 

Ani ne o tom, že po loňském za 3 roky nejvyšším počtu obětí dopravních nehod (565) máme dle dat ze srpna nanakročeno k dalšímu zvýšení této tragické bilance. Psát budu o své dnešní cestě do Prahy, kde jsem strávil den schůzkami a najel proto nějakých 50 kilometrů.

Cestě zcela obyčejné plné obyčejných zážitků.

Po výjezdu z naší vesnice (10 km na jih od Prahy), čekání na semaforu (opravuje se vozovka) a průjezdu omezení (připomínající místy tankodrom – ani dnes mi kolo neupadlo) jsme rychlostí asi tak 60 km v koloně (vepředu byl pomalý náklaďák) jeli k semaforu dalšímu, vzdálenému tak 3 km. Řidiči staršího SUV se to zdálo málo, a tak v pravotočivé zatáčce, s výhledem pár desítek metrů, začal kolonu předjíždět, asi ve víře, že auta v protisměru mají červenou (pokud tedy vůbec přemýšlel).

Po průjezdu dalšího semaforu jsme vyrazili dokonce povolenou sedmdesátkou a jeli už Prahou ke Zbraslavi. Na jejím počátku je přechod a omezení na 50. Auta opravdu zvolnila, aspoň trochu. To se nelíbilo řidiči černého kombíka, a tak přes odbočující pruh a zebru pár aut docela rychle předjel. Auta skoro respektující zdejší sedmdesátku zase obtěžovala tmavé MPV (s dětmi na palubě), a tak, asi tak stovkou, jich pár přejel a posunul se o 4 místa v řadě na nedaleký kruhák.

Na Lahovickém mostě byla červená, při čekání na nájezdu mne minulo pár aut krátící si cestu přes zebru, což bylo ale mnohem méně než počet těch, které se rozhodli ušetřit pár minut v koloně jízdou odstavným pruhem na odbočku na Barrandov. Byl to docela souvislý proud.

Na spojce do Stodůlek mne k mé radosti nepředjelo auto odbočujícím pruhem, což se často stává, a zaznamenal jsem tak asi jediné místo cesty, kde „někdo něco mohl spáchat a neudělal to“. Možná proto, že na silnici jsme byli sami.

Zato cestou na Smíchov, na Vrchlického ulici, kde je vyhrazený jeden pruh pro taxi, autobusy a záchranná vozidla, bylo ve vyhrazeným pruhu skoro stejně rušno jako ve vedlejším, s tím rozdílem, že auta porušující předpisy (ti, co tam patří, mne minuli, tuším, tři) jela a ostatní stála.

A na závěr, při čekání na červenou u porodnice v Podolí, kde semafor reaguje na hustotu dopravy za podjezdem pod Vyšehradem, se nechtělo pár desítek vteřin čekat majiteli zeleného sporťáku. S trochou rámusu přejel na tramvajový pás a na červenou vyrazil do centra.

Všem nám to hezky vyšlo.

Nikdo z těchto řidičů, který porušil dosti flagrantně předpisy, nikoho nezabil. Což je dobře.

Nikdo z těch, co jsem dnes viděl, tím nezpůsobil nehodu.

A nikdo z nich, alespoň podle toho, co jsem viděl, nebyl zachycen policií. Její auto, uklizené v bezpečí s řidičem, co si buďto něco četl, nebo si hrál s mobilem, byl na Smíchově a provoz kolem ho zjevně nezajímal. A tak zítra to jistě zkusí znovu.

Takže, možná si říkáte, vlastně dobrý… A navíc, docela dost řidičů, stejně jako já, k pobavení těch druhých, zřejmě z jejich pohledu nesmyslně lpěli na drobnostech typu dopravních předpisů.

Ale není toto právě cesta k tragédiím, které se u nás na silnicích dějí a je jen otázka času, kdy dojde k další z nich, a nikoliv zda k ní dojde? 

A mimochodem, fakt si "cením" toho, že Ministerstvo dopravy delší dobu zkoumá, zda někde, na pár kilometrech našich obdivuhodně bídných dálnic, nezvýší rychlost na 140. To fakt pomůže. Řidič, který respektuje pravidla a využije této inovace, ušetří cenných pár desítek vteřin předtím, než možná stráví desítky minut čekáním v koloně, která se utvoří za nehodou způsobenou třeba jedním z těch, které jsem v Praze dnes potkal.