Český rozpočet - hledání peněz...

Výrok jednoho z českých premiérů – „zdroje se najdou“ – se ukázal, jak dokládá strmý růst českého státního dluhu, jako mylný. Dnešní vláda dostatek „zdrojů“ moudře nezmiňuje, i když její velkorysé sliby na zvýšení výdajů či pokles daní naznačují, že s ním počítá. Proto se zřejmě ministerstvo financí, pod řízením zkušeného podnikatele pana Babiše, snaží nalézt pro rozpočet každou volnou korunu, ale k zastavení růstu českého dluhu nestačit nebude. Navíc ne vždy se „honba za zdroji“ nakonec vyplatí.

ilustrační foto

Z neortodoxních snah nalézt „nové zdroje“ zmiňme aspoň dvě: investování volných zdrojů státu a vyplacení celého zisku polostátní společnosti ČEZ ve formě dividendy.

První z nich není revoluce, ale evoluce. ČNB se léta snaží státu při správě rozpočtových peněz (které navíc existují díky rozpočtové logice poněkud fiktivně, jako dopočet mezi příjmy a výdaji) pomoci.  Předminulá vláda premiéra Nečase navíc schválila povinnost řady státních organizací (zejména fondů) prostředky u ČNB ukládat. Tím dále klesla potřeba úvěrů pro stát. Dealing ČNB je navíc s to volné prostředky využívat ve prospěch státu například pomocí repo operací nebo nákupem či prodejem pokladničních poukázek.

Není proto jasné, kam deklarovaná úvaha o „zapojení soukromého sektoru“ do správy státních prostředků míří. A co je soukromý partner schopen státu nabídnout proti tomu, co dnes může ministerstvo samo či prostřednictvím ČNB provádět. Je přinejmenším sporné, zda při zachování minimální míry rizika (což je v tomto případě pejorativ) bude výnos těchto operací takový, aby uhradil odměnu soukromému správci a byl zároveň pro stát výhodný.

Druhá z cest, změna dividendové politiky ČEZu, nabízí nikoliv dodatečné desítky milionů jako předešlý „nápad“, ale rovnou miliardy. Ale ani ty nejsou zadarmo. Stát jistě jako rozhodující akcionář podpořil dlouhodobý investiční plán této firmy, který s prostředky ze zisku na investice počítal. Plány se mohou měnit, ale dnes není zrovna vhodná doba na to „pustit ČEZu žilou“. Důvody jsou přinejmenším tři.

Odvětví tradičních velkých výrobců elektřiny je díky rozvoji obnovitelných zdrojů (státy podporované) pod obrovským tlakem. Firmy disponují příliš mnoha kapacitami, které nevydělávají peníze. Většinu firem, jako je ČEZ, již potkalo snížení ratingu a právě dobrá finanční pozice ČEZu ho před tímto údělem zatím ochraňuje.  

Možné snížení ratingu v situaci, kdy pomalu nastupuje období růstu úrokových sazeb (při růstu ceny silové energie v nedohlednu), by znamenalo pro ČEZ a jeho akcionáře zvýšené náklady v řádu miliard, které by snížily podstatně zisk firmy. I přes to, že finančními analytiky oblíbené poměrové ukazatele zadlužení má ČEZ velmi dobré, celková výše dluhu, v řádu 200 miliard korun je nejméně tak důležité číslo, jako často zmiňovaných víc než 20 miliard hotovosti, kterou ČEZ má a akcionářům je může dát.

V neposlední řadě je dobré si uvědomit, že zisk má smysl z firmy stahovat jen tehdy, pokud jej ona není schopna zhodnotit. Změna dividendové politiky proto dává smysl vzhledem k omezeným možnostem růstu zadlužení firmy v době pro tento sektor nejisté jen tehdy, pokud firma nebude potřebovat dále investovat. To ale není jisté. Měnící se povaha energetického trhu může tlačit klasické energetické firmy do změny struktury a možná i rozvíjení nové formy podnikání. Jinak neuhájí své místo na slunci. A to bez peněz nejde snadno.

Neplatí tedy, že každá koruna, ke které se stát právě teď může dostat, je dobrá. Jakkoliv jsou jistě jednotlivé úspory na straně výdajů (o nich toho moc neslyšíme) či lepší výběr daní (což je dlouhodobý proces, o který se nesnaží jen tato vláda) pro rozpočet vítané, bez bedlivé kontroly všech výdajů státu a pečlivého zvážení toho, co si stát může dovolit, rozpočtový happy end prostě nepřijde.

A právě toto dnes budí u ekonomů největší obavy. Z hlediska zdravého rozumu přinejmenším sporné zrušení poplatků za pobyt v nemocnicích bude stát rozpočet řádově 4 mld. korun ročně. Přislíbená nižší sazba DPH něco mezi 5 a 10 miliardami, řád miliard bude mít i zvýšení přídavků na děti. A nejdražší na tomto seznamu je sice sympatické, ale zdroji nepodložené zvýšení valorizace důchodů.

Účet za tyto plánované kroky může vystoupat až řádu desítek miliard ročně a je z ekonomického hlediska jedno, zda to bude letos nebo za rok. Zdroje na něj zjevně dnes nejsou a politika honby za korunami z ministerstva financí, jakkoliv může být v mnoha aspektech na první pohled sympatická, tento problém zdaleka neřeší.

Jediné, co může státní kasu zachránit, je růstem ekonomiky podpořený růst příjmů. Ale i to má zádrhel. Nejen ekonomové vědí, že zlepšení schodků rozpočtů vyšším růstem ekonomiky „neplatí“ a tyto peníze mají směřovat na pokles schodků rozpočtu či dokonce k vytvoření rozpočtového přebytku. Trpké zkušenosti z evropské dluhové krize učinily z tohoto ukazatele (strukturálního deficitu rozpočtu) středobod hodnocení rozpočtové politiky unijních zemí. Aby země vzaly v zájmu svých občanů i dalších Evropanů rozpočtovou disciplinu za svou, hrozí jim (jsou-li členy eurozony) za vysoké deficity citelné pokuty. To sice není náš případ, ale i existující hrozba pozastavení přílivu kohezních miliard, kterou nová pravidla zahrnují, by našemu problému s chybějícími zdroji vůbec nepomohla.