Češi a euro – O divné eurozóně

Svět se mění, Evropa se mění a měnová unie s ní. To je snad skutečnost, která nikoho nezaskočí. V naší zemi však převládá názor, že eurozóna se změnila do stavu, který je nežádoucí, což mění náš smlouvou stvrzený příslib, že do ní vstoupíme.

Podívejme se na tři základní argumenty, na kterých tento názor stojí.

Prvním z nich je v minulých letech často projevovaný názor, že eurozóna směřuje k rozpadu. Nyní si toto myslí jen minimum politiků a ještě méně ekonomů. Přinejmenším akutní fáze krize je zažehnána a co je důležitější, minulé roky vedly k poznání většiny lidí, že opuštění eura, bez ohledu na to, že nikdo neví přesně, jak je udělat, není vůbec dobré ani pro země ekonomicky slabší, a tím méně ty silnější. Lépe pochopený společný zájem na dalším fungování eura je něco, co eurozónu spíše posiluje.

Další dva argumenty stojí za větší diskusi. Na nich stojí české odmítnutí zahájení kroků k euru v loňském roce (ve vládním materiálu, o kterém byla řeč minule).

Prvním z nich je, že eurozóna se postupně integruje na „něco více“, než byla dříve. Ve vládním textu padají termíny jako je fiskální, dluhová či transferová unie a zdá se, že do této unie nechtějí autoři naši zemi přivést. Není však jasné, co těmito pro část Čechů hrozivými pojmy autoři míní. Na fiskálních pravidlech, tedy suverenitě států ve struktuře rozpočtu, se toho mění málo, posílen je pouze mechanismus konzultací se snahou, aby nemuselo docházet na využití rovněž posílené procedury finančních sankcí. Cíl, aby jednotlivé země neohrožovaly své občany i sebe navzájem špatnou a neudržitelnou rozpočtovou politikou, by nám měl být vlastní. Navíc jde o reformulaci a zpřesnění toho, co do Maastrichtské smlouvy vložil německý ministr financí Theo Waigel. Na rozpočtové politice se také nic nezměnilo, rozpočty Unie ve velikosti kolem 1 % HDP (zlomek toho, co činí národní) budou stejně jako v minulosti obsluhovat hlavně transfery v oblasti zemědělství a zejména kohezní politiky, tedy pomoci chudším zemím (díky tomu činí rozdíl toho, co do evropského rozpočtu naše země odvádí a přijímá, od doby vstupu do Unie více než 300 miliard korun). Nezdá se mi, že tento „transfer“ nám vadí. Ani vzájemné ručení za státní dluhy, jehož dojem vyvolává použitý termín dluhové unie, není v Evropě realitou.

Odkaz na vznik Evropského stabilizačního mechanismu, tedy fondu, který země eurozóny pro případ budoucích krizí založily, pravdivý je. Ovšem jeho pochopení jako nástroje, kterým špatně fungující země dostanou peníze těch disciplinovaných, je sice populární, ale velký omyl.

Cílem fondu je pomoci zemím, které se, byť třeba i svým zapříčiněním, dostanou do problémů, nikoliv „dary“, ale zajištěním jejich dočasných půjček v případě, kdy ty z finančních trhů nebudou dostupné. Každý z dlužníků se bude muset zavázat k provádění reforem, na které kromě ESM bude dohlížet i ECB a Mezinárodní měnový fond. Prakticky všechna podstatná rozhodnutí fondu musí schválit jednomyslně jeho Rada guvernérů, která se skládá z ministrů financí eurozóny.

Je zcela naivní si myslet, že naše země je jediná, která pochopila nebezpečnost existence ESM. Vůli zemím v potížích pomoci, ale bezpečně dostat peníze do fondu zpět mají přece všichni. Dokládá to fakt, že z 8 zemí, které od fondu a jeho předchůdců dostalo půjčky, mělo potíže se splácením pouze Řecko, a i to je dnes již schopno nahrazovat úvěry veřejné půjčkami z finančních trhů.  

Na druhou stranu, neexistence podpory v době problémů by provádění reforem či obnovení důvěry na trzích pro tyto země (nikoliv jen z eurozóny) notně zkomplikovalo. Za což by při ekonomické provázanosti Evropy zaplatili všichni. A mimochodem československé polistopadové reformy by bez úvěrů od Světové banky a MMF nebyly možné.

Česká pozice, na které stojí odmítnutí zahájení cesty k euru, se proto jeví kombinací nepřesných informací a ideologie.  Pro naši zemi, jejíž ekonomická prosperita je založena na poptávce zemí eurozóny, je zpřísnění pravidel pro tamní ekonomiky, které by mělo přinést vyšší stabilitu zemí, spíše dobrou než špatnou správou. Stejně tak jako vznik ESM – pojistky pro případ problémů. Náš vklad do něj (nikoliv dar) ve výši 35-40 miliard korun, tedy méně, než kolik nám ročně v rámci kohezní politiky bohaté země unie dávají (nikoliv půjčují), nemusí být špatnou investicí. A pokud bude fond spravován tak jak dosud, ztráta peněz a navýšení našeho podílu nehrozí.

Doufám proto, že pohled příští hodnotící zprávy ČNB a Ministerstva financí na měnící se eurozónu bude trochu více realistický. A otázka toho, zda zahájit cestu k euru, nebude mít předem jasnou negativní odpověď. O tom ale příště.

A mimochodem, rumunský ministr financí právě oznámil, že jeho země se pokusí euro přijmout v lednu 2019. Zdá se Vám to divné? Mně ne…