Příspěvek devátý. Druhý týden působení v městečku Bacalar je za námi. Utekl jako voda. Stejně jako náš startovní týden přinesl svá pozitiva i negativa. Něco se změnilo, něco zůstalo při starém.
Čas tu utíká trochu jinak než u nás v Evropě. Nikdo nikam nespěchá, nikdo se za ničím nehoní. Už i do restaurace si nosíme práci, abychom neztráceli nervy a čas čekáním. Mexičané jsou na to zvyklí. To vám tu potvrdí každý. My si pro klid našich duší nosíme notebooky, knížky či jiné poznámky. ;) I přesto už byly chvíle, kdy i otrlému Filipovi začaly cukat nervy kvůli nedochvilnosti místních. S odstupem času se tomu ale už můžeme jen smát.
Na pondělní dopolední informační schůzku, tolik propagovanou všemi možnými způsoby (letáky, motorka s megafonem, obcházení škol), přišel jeden jediný člověk! Nic moc jsme si z toho nedělali. Přeci jen, dopoledne většina místních pracuje. Říkali jsme si , že účast na odpolední schůzce v 16h bude jistě hojnější. Dokonce se nám podařilo (s Paulininou pomocí – přítelkyně Noeho) zařídit ještě jeden rozhovor pro televizi v Chetumalu, kterou sledují i lidé v Bacalaru.
Ačkoliv to byl krátký rozhovor (moje velká premiéra na obrazovce a ještě k tomu v Mexiku a ve španělštině!!! ;)), proběhl těsně před druhou informační schůzkou a mohl tak lidem připomenout možnost zapsat se do kurzů a naučit se anglicky zadarmo. Ani ten však nepomohl. Na odpolední schůzku dorazily pouze 3 lidé. Usoudili jsme tedy, že bude asi nejlepší nabídnout ještě jeden kurz střední škole (bachillerato) a nechat jeden volný pro případ, že se lidé ještě ozvou. Vzhledem k tomu, jak to tu chodí, není všem dnům konec. Aldrin nás navíc ubezpečil, že pro tento poslední kurz sežene potřebných 20 studentů (na první hodinu z jeho skupiny ale dorazily jen dvě mladé slečny).
Musíme také brát v potaz, že uplynulý týden proběhl ve znamení školních oslav (fiestas). Ty jsou také jedním z důvodů, proč se stále nepodařilo rozjet kurzy ani na školách v Bacalaru. I přes sliby učitelů na druhém stupni základní školy, na škole střední a na univerzitě se na první hodiny dostavila buď polovička (v případě univerzity), nebo ještě menší počet studentů (cca 5 lidí). V takovém počtu bohužel nebylo možné kurzy zahájit. Podobně to dopadlo i s druhými hodinami v Buenavistě. V sobotu zde probíhala také nějaká oslava a na kurz dorazila jen hrstka odvážných. Rozhodli jsme se, že vyčkáme ještě jeden týden (snad už bude bez oslav), zda studenti na hodiny přijdou.
Radost nám však dělají hodiny s nejmenšími. Jejich zájem se zatím zdá býti neutuchající a na obě hodiny (jak v Bacalaru, tak v Buenavistě) dorazil hojný počet žáčků (16 dětí). Ačkoliv je náročné ukočírovat tolik dětí, mám z toho skutečně radost.
Pokud to takhle půjde dál, myslím, že dosáhnu svého cíle (vzbudit v dětech pozitivní vztah k angličtině) a půda pro nového dobrovolníka tu bude připravena. Velkou zásluhu na tom však má i malý Pepa. Děti si ho samy vyžadují a rády s ním konverzují. Video, jak s Pepou procvičují rozhovor naleznete zde.
Za velký úspěch minulého týdne považujeme také nové bydlení (ačkoliv též dočasné, rozhodně pozitivní změna!). Do hledání vhodnějšího ubytování se totiž vložila Paulina (patří jí velké díky), která pracuje na ministerstvu kultury v Chetumalu. S její pomocí jsme tak získali ubytování v Casa del Escritor v Bacalaru (nedaleko školy Normal, kde máme propůjčeny učebny). Ve čtvrtek jsme si tedy zabalili (nebylo to moc těžké, sbaleno jsme měli prakticky od prvního dne ;)) a plni očekávání, kde složíme večer hlavu, jsme si zastavili taxi, které nás do našeho nového bydliště odvezlo. Nyní tedy máme klimatizovaný pokoj, postel a koupelnu, kde svítí světlo. ;)
V podvečer toho dne jsme se vydali na obchůzku blízkých krámků, abychom si konečně pořídili 20l demižón s vodou (garrafón) a nemuseli ji kupovat každý den v malém množství a utrácet tak zbytečně peníze. K našemu překvapení to však byl téměř nadlidský úkol. Ve čtyřech po sobě jdoucích obchodech nám bylo řečeno, že pro koupi plné nádoby, musíme donést nádobu prázdnou (kterou jsme samozřejmě neměli). V jednom krámku nám nabídli, že nám demižón s vodou prodají za 100 pesos (prázdný prý stojí celých 80 pesos). Prodavač nám sáhodlouze vysvětloval, že pokud by nám jeden plný demižón prodal, druhý den by musel zajet nějak pro nový prázdný, aby ten plný nahradil. Zeptali jsme se tedy, pokud bychom po 3 měsících demižón vrátili, zda-li nám vrátí zpět těch 80 pesos. Neuspěli jsme.:/ Shodli jsme se tedy, že si prozatím opět koupíme menší lahev (5l) a druhý den se zeptáme Aldrina, zda-li nemají jeden prázdný demižon navíc, který by nám na ty 3 měsíce našeho pobytu mohli půjčit. Nicméně patálie pokračovaly, sehnat 5l nádobu s vodou též nebylo snadné. Došli jsme snad do nejvzdálenějšího obchůdku od našeho bydlení. Ještě jednou jsme zkusili štěstí a pokusili se získat garrafón za přijatelnější cenu. A povedlo se! :) Za necelých 40 pesos i s vodou!!! A navíc se slibem (písemným), že až budeme odjíždět, nádobu vrátíme a dostaneme 20 pesos zpět. Paráda!
Další lekce do života v Mexiku = nevzdávat se, zkoušet a smlouvat! :)
www.united-vision.org
