Nelehký začátek konce.

Příspěvek třicátý druhý. Úvodní týden plný propagačních snah v poslední komunitě, Papantle, byl za námi. Měli jsme víkend na to se zregenerovat a v pondělí nás čekal den „D“. Kolik asi přijde studentů? V pátek odpoledne jsme si věřili, „Určitě jich bude dost.“ V neděli večer už jsme na vše nahlíželi trochu nijak. Po dvou dnech odpočinku nám přišlo, že na naše pozvání již všichni dávno zapomněli a přijde jen hrstka odvážných.

Na půl třetí jsme tedy vyrazili do školy Carlos Torres Torija a vyčkávali příchodu nových studentů. Oba jsme se modlili, abychom dali dohromady alespoň dva kurzy dětí a dva kurzy dospělých a bez problémů se tak dočkali našeho odjezdu domů. První zájemci se, k našemu překvapení, opravdu dostavili včas. Zelma každému příchozímu vysvětlila podmínky zápisu a platby (studenti se zde, stejně jako v Coatepecu, podílejí na úhradě nákladů za naše ubytování a stravu). Po necelé hodině jsme napočítali 26 studentů.

Vzhledem k tomu, že žáčků do mé skupiny bylo pomálu, skupinu jsme spojili a zahájili výuku. Všechny jsme nahnali do malé třídy, kam se horko těžko vtěsnali. Filip se ujal slova a studenti propisek. Vzpomněla jsem si na první hodinu v Coatepecu. O něco menší počet studentů se namačkal do garážové učebny, šťastlivci seděli na židlích a poznámky si opisovali na koleni. Veškeré procvičování však muselo probíhat na ulici. Ve „třídě“ nebyl prostor. (více o první hodině v Coatepecu v článku zde)

Tentokrát jsme měli přeci jen výhodu. Třída sice nebyla nafukovací, nicméně studenti měli k dispozici alespoň stoly a k procvičování jsme využili betonové hřiště před třídou, dalo by se říct, že to byl ideální prostor. Navíc nám přálo počasí a tak jsme si alespoň mohli protáhnout nohy na čerstvém vzduchu.

video – přeplněná hodina dospělých

Ideální počet studentů pro tuto metodu je zhruba čtrnáct. Podle našich zkušeností je tedy dobré začít s dvaceti, ze kterých po měsíci zhruba půlka odpadne. První hodiny jsou logicky nejnáročnější. Do výkladu jsem se Filipovi nepletla, během procvičování jsem však pomáhala obcházet jednotlivé dvojice či skupiny a opravovat chyby. V takovém množství je téměř nemožné, aby jeden učitel dokázal zkontrolovat všechny. S blížícím se koncem jsme byli všichni unaveni, někteří už to nevydrželi a doslova usnuli. ;) Pochopitelně, pro děti to nebyla zrovna nejlepší ukázková hodina, ale protože jich nepřišlo dost, jediné, co jsme jim mohli nabídnout, byla účast na hodině s dospělými.

Když se s námi všichni studenti rozloučili, bylo třeba rozhodnout, co dál. Došlo totiž na naše obavy. Vytvořila se jedna větší skupina dospělých, ale nedali jsme dohromady ani jednu skupinu dětí. Jak to vyřešit? Nezbývalo, než opět navštívit všechny základní školy a znovu dětem připomenout začátek kurzu. Škola, která nám poskytla své třídy, dokonce zajistila schůzku s rodiči. Měli jsme tedy jedinečnou možnost je přesvědčit, že kurz angličtiny má opravdu smysl. Na konci našeho proslovu jsme získali seznam asi 15 dětí.

V rámci našeho snažení jsme navštívili i jednu církevní školu, kde nám paní ředitelka též umožnila projít jednotlivé třídy. Zopakovali jsme si tedy lákání žáčků z minulého týdne. A smysl to rozhodně mělo. Na druhou hodinu, místo pěti dětí, přišlo neuvěřitelných dvacet osm. Rekord z Buenavisty (kde jsem vyučovala dvacet čtyři žáčků) byl pokořen. Po hodině a půl, naprosto vyčerpána, jsem děti rozdělila do dvou skupin (důležitým aspektem byla rychlost psaní) a mohla si oddychnout. Podobně na tom byl i Filip. Dospělých ještě přibylo a i on dokázal vytvořit dvě skupiny studentů. Nakonec jsme dosáhli toho, čeho jsme chtěli.

video – procvičování během hodiny s dětmi

Tehdy už jsme si opravdu mohli říct, že to nejhorší máme za sebou. Měli jsme kde bydlet i co jíst a kurzy se pomalu začaly rozjíždět. Doufejme, že to tak půjde dál.

video – písnička „Happy birthday“ pro Tomáše :)

---

www.united-vision.org

TEACH – LEARN – CREATE