Příspěvek dvacátý. Máme za sebou téměř polovinu našeho pobytu v malebné vesničce Jalcomulco a práce je stále dost. Nicméně, naše „patronka“ Imelda se nám snaží náš pobyl zpříjemnit různými výlety. Vzhledem k tomu, že náš pracovní týden začíná v pondělí a končí v sobotu před polednem, na poznávání místních krás a komunit nám zbývá jeden a půl dne.
Nejprve bych ještě navázala na předchozí článek a vrátila se k vyvrcholení oslav konce Mexické Revoluce. Obyvatelé Jalcomulca si na svých oslavách dávají očividně záležet. Zkoušky kapely jsme slýchali každé ráno z nedaleké střední školy 14 dní předem (zejména sekce bicích nástrojů se nedala přeslechnout ;)). Každoročně je vybírána „královna oslav“. Musí to být krásná slečna z posledního ročníku střední školy. Ředitel letos vybral dceru naší adoptivní rodiny, Sirenii.
Pro rodiče to byla velká zodpovědnost. Bylo třeba koupit či nechat ušít dvoje různé šaty, jelikož průvod prochází městem během dne hned dvakrát. Doňa Irma nechala pro Sirenii ušít ručně malované šaty. Je to finančně dosti náročná záležitost a vyrobení takových šatů trvá téměř týden. Výsledek ale stál opravdu za to.
Ranního průvodu se účastnilo několik kapel, všechny ročníky prvního, druhého i třetího stupně (každý ročník měl připraveno krátké vystoupení), býk, drak a také starosta s manželkou. Ve večerním průvodu se představily mladé slečny oblečené v šatech reprezentujících jednotlivé státy Mexika. Celý průvod byl opět doprovázen kapelami, drakem a býkem. Modrý korzet s růžovými volány a široká dlouhá sukně s motivy Mexické Revoluce, to byly šaty, kterými se pyšnila „královna“ Sirenia na korbě auta na úplném konci průvodu. Ona reprezentovala všechny státy. V doprovodu celé rodiny dojeli až na náměstí, kde byl průvod ukončen. Sirenia si tak mohla oddychnout. Celodenní oslavy skončily.
ukázku z nočního průvodu naleznete zde.
Následující víkend v sobotu jsme byli pozváni na oběd k Magdalene do její restaurace „Cabaňa del tío yeyo“. Je to několikapatrová členitá budova s doškovou střechou umístěná v přírodě. Restaurace je zaměřena především na přípravu pstruhů. My jsme se s Filipem neodvážili objednat celou porci ryby (takoví milovníci nejsme). Zvolili jsme tedy hovězí maso a pstruha tak ochutnali od Imeldy, která si ho kvůli nám dala dokonce s ovocem. ;) Klidné prostředí a milá obsluha nám umožnili odreagovat se z celotýdenního pracovního procesu. Je to skoro až neuvěřitelné, že práce vůbec neubývá. Magdalene se k nám přidala až na desert. Celé dopoledne totiž strávila na školení číšníků. Poseděla s námi chvilinku a už se zase vrhla do práce. My jsme se tedy pomalu zvedli, rozloučili jsme se a odjeli domů. Na zpáteční cestě nám ještě Imelda nechala zahrát písničku (už potřetí). Její sestra totiž pracuje jako moderátorka v rádiu. Stačilo tak poslat sms a z reproduktorů auta nám América posílala pozdravy.
Pozdrav z rádia naleznete zde.
Druhou sobotu jsme strávili u Rosity v nedaleké komunitě Laguna. Bydlí se svými dvěma dcerami a jejich manžely a dětmi. Nejstarší dceři je jednadvacet let a má již pětiletou dceru. Nejmladší dceři je sedmnáct a ta porodila před rokem. Její věk mě opravdu zaskočil. Nicméně Rosita a Imelda mě znovu utvrdily v tom, že v Mexiku se mladí berou velmi brzy a se svatbou přijdou i děti (v mnoha případech je to naopak).
Hlavním účelem návštěvy Rosity bylo, abych se naučila dělat tortilly. Z hodiny v Coatepecu jsme přijeli úplně hladoví, takže před samotnou výukou jsme se nejprve najedli. Rosita nám připravila „gorditas“, což jsou silnější tortilly se salsou, fazolkami, sýrem a zeleninou.
Po obědě už jsme mohly začít s výukou. Hned na úvod musím podotknout, že to není nic jednoduchého, ačkoliv pro mě nejtěžší z celého procesu bylo, položit tortillu na žhavý plech nad ohněm. Vraťme se ale na začátek. Nejdůležitější je, koupit si těsto na tortilly. Někdo si ho připravuje doma, ale to bychom ztrácely drahocenný čas. Těsto bylo potřeba ještě trochu upravit (přidat více vody). O to se už ale Rosita postarala. Celý proces začíná navlhčením rukou. Pak si „utrhnete“ kus těsta a uválíte v ruce kuličku. Z kuličky pak pomocí dlaní vytvoříte placku (nejlépe ve tvaru kruhu). Tu si položíte na igelitový ubrousek a pomocí dlaně tvarujete samotnou tortillu. Rositě to šlo jedna báseň. Já se s tím trápila docela dlouho a navíc jsem z původní kruhové placky udělala spíše hranatou tortillu. Poté je nutné tortillu odlepit od igelitového ubrousku a rukou položit na rozžhavený plech. To se mi však nedařilo. Strach, že se spálím byl bohužel silnější. Po hodině a půl nepřetržitého tvarování se mi to nakonec podařilo. Úplně vyčerpaná jsem si mohla jít odpočinout.
I Filip si zkusil udělat svou torillu. K jejímu vytvarování vyzkoušel speciální lis. Tím si ušetřil dost práce. Stačilo dvakrát zmáčknout lis a tortilla byla hotová. Mohl ji položit na plech. A to se mu povedlo hned napoprvé. Myslím, že pokud se někdy budeme pokoušet o tortilly, Filip se s radostí ujme práce. ;)
---
www.united-vision.org
