Příspěvek třináctý. Každý stát a každý národ má své tradiční pokrmy a nápoje. Mexiko se oproti České Republice v mnohém liší. Pro dobrovolníky (tzn. i pro nás) je to opravdu zajímavé půlroční soužití s místní kulturou.
Mexiko je známé svými ostrými jídly, resp. chili salsou, která se do každého jídla přidává. Zprvu to byl pro mě trochu strašák (neholduji zrovna pikantním pokrmům), ale už po týdnu stravování jsem si s množstvím pikantní omáčky nedělala hlavu. Naopak, bez ní nemá tortilla žádnou chuť. A vzhledem k tomu, že tyto kukuřičné placky doprovází snad každé jídlo, byla by škoda si je neužít, jak nejlépe to jde. Čím víc salsy přidáte, tím větší je to pochoutka. ;)
K snídani si často lidé dávají vajíčka na několik způsobů. V restauracích jsou tak přímo zařazena pod hlavičku „desayunos“. V Mexiko city (a předpokládám, že nejen tam) jsou dokonce servírována jako celé „snídaňové“ menu (vajíčka s fazolkami a tortillami, čaj/džus a ovocný salát).
My si k snídani vystačíme s ovocným salátem, jogurtem a trochou müsli. :)
Každé ráno, když si jdu připravit snídani, se setkám se zaměstnanci Casa del Escritor. Jsou to opravdu milí lidé a rádi si se mnou povídají (a já s nimi také, je to dobrý trénink mojí španělštiny:)). Jako většina z nás i oni si pochutnávají na ranní kávě. Připravují ji však jinak, než my (nebo alespoň jinak než moje rodina). Vodu uvaří v kastrolu s několika kusy skořice. Touto provoněnou vodou pak zalijí rozpustnou kávu (mají tu stejné značky kávy, jako máme v Čechách;)). Skořice dá kávě výbornou chuť i aroma. Někdo si prý do vody, krom skořice, přidává i jablko. To už musí chutnat skoro jako štrůdl. ;) Mami, nechceš to zkusit? Musí to být fakt výborné. ;)
Obědové porce jsou tak velké, že se nám skoro nevejdou na stůl. ;) Každý z nás vždy dostane minimálně tři různé talíře či talířky s jednotlivými pokrmy. Ve finále by se to všechno vešlo na jeden talíř, ale Mexičané to mají rádi rozdělené. O to větší je to pak zábava plnit si takovou tortillu. Nejdřív salsa, pak masíčko, pak fazolky, následuje zelenina atd. Opravdový zážitek. ;)
Za dobu, kterou jsme v Bacalaru, resp. Buenavistě strávili, jsme měli dvě příležitosti zažít tradiční přípravu jídla. O první návštěvě mayské rodiny Prudencia jsem se již zmiňovala v článku o Buenavistě. Měli jsme možnost nahlédnout do života obyčejných lidí. Pohostili nás ve své skromné kuchyni, kousek od ohně, na kterém připravují podomácku udělané tortilly.
Druhá příležitost se nám naskytla minulý týden, po skončení hodiny. Jedna z Filipových studentek, Maria, nás pozvala na večeři k sobě domů. Maria je mladá dvaadvacetiletá slečna. Přes týden se stará o děti své sestry, která pracuje a studuje v Chetumalu. Věkové rozmezí dětí je 1-10 let. V domě žije i se svým otcem. Pro tak početnou rodinu připravuje i jídlo. Mariin tatínek nemá rád kupované tortilly. Maria je tedy připravuje a peče doma. Pro nás však připravila něco úplně jiného. Tamales. Je to typický pokrm nejen pro tuto oblast. Připravuje se z kukuřičného těsta, které se může naplnit čímkoliv. My jsme měli variantu s kuřecím masem a fazolemi. A to není vše. Měli jsme možnost vidět, kde a jak se tamales připravují. Do země se vykope jáma, jejíž dno se vyskládá kameny. Ty se musí nechat nažhavit. Na ně se položí prkna, na prkna se naskládají tamales a celé se to přikryje listy palmy a zasype hlínou. Je to opravdu pracné, ale výsledek za to stojí.
Už v Mexiko city nám Rebe kladla na srdce, že pokud nás někdo bude hostit, je neslušné nedojíst. Každý jsem dostali dva kusy této pochoutky. Já jsem si tedy svou část snědla a myslela jsem, že exploduji. Nicméně byla jsem ráda, že neurazím. Filip nedojedl, ale myslím, že neurazil. Těžko říct. Já odjížděla s klidným srdcem a plným žaludkem. ;)
K pití nám Maria připravila též tradiční nápoj, atole. Vaří se z mouky a dělá-li se na sladko, přidá se skořice. U Prudencia jsme také měli možnost ochutnat atole. Bylo však slané a moc mi nechutnalo. Mariina verze byla opravdu dobrá.
www.united-vision.org
