Příspěvek dvacátý osmý. Dva měsíce uplynuly jako voda. Přišlo na řadu testování studentů a loučení se se všemi, kteří nám za tu dobu přirostli k srdci. Bezpochyby je to ta nejhorší část našeho působení.
Podle našich zkušeností (zejména těch Filipových) jsme očekávali stejný úbytek studentů jako v Bacalaru. Nebyli jsme daleko od pravdy. Co se týče kurzů pro dospělé, Filipovy dvě skupiny v Jalcomulcu se po měsíci spojily a moje skupina puberťáků v Coatepecu se pomalu ale jistě rozpadla úplně. Tím jsme si potvrdili teorii „donucení studenti = špatní studenti“. Do finále jsem tedy došla s dětmi, které vydržely téměř v původní sestavě (některé odpadly, ale jiné zase přibyly) a se skupinkou zaměstnanců adrenalinového kempu Río y Montaňa.
Když jsem přijímala výzvu od United Vision na vypracování metodiky pro děti, nikdy by mě nenapadlo, že by mohla fungovat tak dobře. Těsně před odjezdem jsem měla připravených asi patnáct hodin a měla jsem strach, že je to málo. Ve finále se ukázalo, že jsem měla příliš velká očekávání a tak jsem hodiny v průběhu upravovala a zkracovala. Na kvalitě výuky se to však nijak neprojevilo. Naopak. Na každé hodině se děti naučily něco nového, zopakovaly si to staré a navíc si ještě zahrály. Jejich motivace neutichala. O to se samozřejmě postaral i maňásek Pepa. Procvičování rozhovoru s ním bylo třešničkou na dortu pro většinu žáčků. Pepa dokázal vykouzlit na tváři dětí nespočet úsměvů a to mě hřeje na srdci. Dvoudenní práce při jeho vytváření stála za to!
Video – předposlední hodina v Jalcomulcu – písnička a otázky
A možná i proto jsou moji nejpracovitější a nejoblíbenější skupinou děti. Jak v Bacalaru tak v Jalcomulcu od začátku plnily své povinnosti a to jsem jim to nijak zvlášť nemusela klást na srdce. Samozřejmě i mezi malými žáčky se našly výjimky. Někteří úkoly psát nechtěli a na konci se jim to vymstilo. Ti, kteří se pilně připravovali, byli pochopitelně oceněni. A ve finále je to také ocenění pro mě. S Pepovou a mojí pomocí se dokázali naučit základní fráze a slovíčka, na což doufám budou moci brzy navázat.
Dvouměsíční snažení jsme tak ukončili závěrečným testem. Pochopitelně jsme se na něj s dětmi připravovali a kdo se na to podíval ještě doma, neměl větší problém. Ti, o kterých jsem nepochybovala, nezklamali. A tak jsem s radostí mohla předat většině nejmenších jejich zasloužené diplomy.
Video – předávání diplomů dětem, s písničkou
Zaměstnanci adrenalinového kempu Río y Montaňa byli v o něco složitější situaci. Jejich pracovní doba jim často nedovolila na hodinu dorazit a jejich nátura je nepřiměla k tomu, aby si zajistili poznámky od někoho jiného. Na závěrečný test tak přišlo „sedm statečných“, z nichž dva neprošli. Na rozloučení s námi však dorazili všichni a dokonce se společně postarali o malé pohoštění a speciálně pro nás připravený dort.
Video – závěrečná konverzace studentů (Rafael y Nathanael)
Na úplný konec přišlo hodnocení studentů z Coatepecu, asi nejstabilnější skupiny dospělých, co jsme vůbec kdy měli. Proto nás trochu zaskočilo, když na středeční písemku přišlo jen 10 studentů. Ostatní to prostě vzdali a ani na „závěrečné party“ se neukázali.
Ředitel školy Colegio México nám na sobotní ceremoniál propůjčil místní sál. Imeldina sestra America se ujala slova (a mikrofonu) a všechny srdečně přivítala. Následovalo poděkování oběma organizacím, které se na uskutečnění kurzů podílely (United Vision, Mujeres Productivas), řediteli školy a dalším. Pak už jen scházelo předat to, kvůli čemu všichni dva měsíce tak tvrdě pracovali.
Ani Mujeres Productivas se nenechaly zahanbit a připravili „něco na zub“. Třída se zaplnila lidmi, které jsem téměř neznala. Všichni se s námi přišli rozloučit. Bylo to opravdu dojemné. Studenti, kteří se na osm týdnů stali naší rodinou, nám museli říct sbohem. Polibek na tvář a silné obětí s každým a neměla jsem daleko od pláče.
Video – předávání diplomů v Coatepecu
Při odchodu jsem si ale pomyslela: „Jak se rozloučíme s naší adoptivní rodinou, s Adolfem a Alanou, kteří nás každé ráno s úsměvem zdravili, s Irmou a Martinem, kteří nám poskytli vše, co jsme si jen mohli přát?“ Nedělní ráno, tudíž náš odjezd, se blížilo mílovými kroky stejně jako nevyhnutelné poslední „goodbye“.
V Mexiku však nejde všechno podle plánu …
---
www.united-vision.org
