Součástí živého betlému a zvláštní Vánoce v Mexiku.

Příspěvek šestadvacátý. Podle statistik žije v Mexiku na 82% katolíků. Tento údaj v praxi potvrzují, mimo jiné, již automaticky naučené fráze našich studentů při loučení, jako například: „Nos veremos el miércoles, si Dios quiere.“ (uvidíme se ve středu, bude-li bůh chtít), nebo fakt, že při každém projetí kolem kostela (do kterého pravidelně dochází na mši), se lidé křižují. Člověk by tedy usoudil, že svátky spojené s jejich náboženstvím budou nedotknutelné a nezapomenutelné.

Pomyslela jsem si, že to bude určitě skvělé prožít Vánoce v blízkosti lidí, kteří slaví jejich skutečný význam – narození Ježíška. Už nápad Imeldiny maminky, abychom vystoupili v živém betlému jako Marie a Josef, mě nadchl a naplnil vánoční náladou. Kdy se vám taky poštěstí vystoupit v „live“ zpracování narození Ježíše Krista, natož v nábožensky založeném Mexiku. ;) Silně věřící maminku náš souhlas více než potěšil. Při první příležitosti si vzala naše míry a vrhla se na výrobu kostýmů. Pokaždé, když nás viděla, se jí rozzářil obličej a její pevné obětí naznačovalo, jak moc nám je vděčná za naši „ochotu“.

V den průvodu nám bohužel počasí zrovna nepřálo. Od rána se na nás obloha mračila a občas sprchlo. O zimě ani nemluvě. Průvod byl naplánován na devátou hodinu večerní, po skončení mše. Dle pokynů jsme se na místo činu dostavili hodinu a půl před začátkem. Nákladní auto s vánočně nazdobenou korbou už vyčkávalo na své „hvězdy“. Tři králové, anděl a selky byli již připraveni. I my jsme si tedy oblékli na míru ušité kostýmy. Sotva mi Imelda dopnula svíracím špendlíkem modrý „závoj“ už jsem za sebou slyšela „Oh, qué preciosa“. Byla jsem první živá Marie v Coatepecu a navíc bílá. Připadala jsem si jak slavná mexická herečka. Lidé na mě s udivením koukali jako by se stal zázrak a Panna Marie opravdu ožila. Když se ke mně ještě postavil Filip, hotový Josef, lidé nemohli uvěřit svým očím. Společně jsme tedy nastoupili na korbu auta a vyčkávali na pokyn k odjezdu.

Celý průvod trval téměř hodinu. Cestu nám „proráželo“ policejní auto a záda nám kryl vláček se Santou Clausem. Kromě nás a dalších postav z betlému nám na korbě auta dělala společnost i Imeldina devětadvacetiletá sestra, América, moderátorka z rádia YO FM 103.3. Pro tuto příležitost připravila hudební podklad plný koled a příběhů, který zněl z reproduktorů kolem nás. Navíc zvládla nalákat davy lidí, aby se připojili do průvodu. „¡Qué viva niño Jesús!“ byla nejčastější fráze, která vycházela z jejich úst. Lidé vykukovali z oken či balkónů a mávali nám. Naše bledé tváře vyvolaly rozruch mezi všemi přihlížejícími. Někteří do sebe začali zběsile strkat, jiní zůstali stát s otevřenou pusou. Nikdo nedokázal pochopit, kde se tam vzali dva běloši tak podobní jejich idolům.

Na samém konci průvodu, před hlavním vchodem do kostela, zazněla mexická koleda „o nás“ a tím naše chvilka slávy skončila. Mohli jsme se vysvléci z kostýmů a vrátit se do normálního života. Jako třešnička na dortu se k nám ještě na úplný závěr přihnaly dvě dámy, které nás doprovázely po celou dobu. Požádaly Imeldu, zda-li by se nás mohly alespoň dotknout. Ještě několik dní poté nás lidé v Coatepecu poznávali. Byl to naprosto nezapomenutelný zážitek.

Už na konci listopadu jsem zaregistrovala první vánoční výzdobu jak v Coatepecu tak v Jalcomulcu. Klasická světýlka, leckde doprovázená i melodií vánočních koled, se při setmění rozsvítila na většině domů. Nazdobené stromečky se začaly objevovat od půlky prosince. Naše „adoptivní“ rodina se však k výzdobě dlouho neměla. A tak mi to nedalo a zeptala jsem se, jak oni slaví Vánoce. Jejich odpověď mě popravdě šokovala. „Štědrý den skoro neslavíme a stromeček většinou ani nemáme. Sejdeme se celá rodina na večeři po které se každý vrátí zpět do svého domu.“ Žádné speciální jídlo, žádné tradice? Můj vánoční „duch“ zaplakal. Stále mi ale vrtalo hlavou, kdy a kdo jim přináší dárky. Že by Santa Clause? „Dárky nám nosí Tři králové (6.1.)“, zněla odpověď. Tehdy se mi opravdu začalo stýskat po Čechách a celé mojí rodině, se kterou jsem dosud Vánoce slavila.

Na Štědrý den ráno jsme ještě zajeli do Coatepecu, odučit hodinu s Mujeres Productivas. Na vánoční prázdniny jsme byli „vystěhováni“ z prostor „Colegia Mécico“ a prostor nás poskytl padre Jimmy, v učebnách fary (jako díky za naše účinkování v živém betlému). K mému překvapení přišla většina studentů. Další důkaz, že význam Vánoc v Mexiku není tak velký, jako u nás (Kdo by v Čechách přišel na hodinu angličtiny na Štědrý den?).

Po skončení hodiny si pro nás studenti připravili malou „besídku“. Poprvé od začátku našeho kurzu jsme tak měli možnost strávit alespoň chvilku se všemi studenty mimo vyučovací hodiny. Já jsem si podomácku připravené „sandwiche“ užívala. Filip, vzhledem ke zdravotní indispozici (několikadenní střevní potíže), takové štěstí neměl. Musel se spokojit s lehčí variantou.

Do Jalcomulca jsme se vrátili unaveni. Sotva se Filip vyšplhal po schodech do pokoje, jediné co dokázal, bylo padnout do postele. Věděla jsem, čím prochází a bylo mi ho opravdu líto. Po čtyřech dnech bez normálního jídla člověk nemá sílu téměř na nic. Po dvou hodinách se ale vzchopil a společně jsme vyrazili k rodičům doni Irmy na štědrovečerní večeři. Slavnostní jídlo se opravdu nepodávalo - zapečené brambory se sýrem či špagety s čili jsou téměř na „denním pořádku“. Zato jsme si ale mohli vybrat z několika variant. U stolu jsem zaregistrovala neustálý pohyb. Ti, kteří dojedli uvolnili místo nově příchozím členům rodiny. Všichni bychom se tam najednou nevešli. S tak početnou rodinou by se naše tradice „nevstávat od stolu“ neuchytila.

V čem jsem se ale opravdu mýlila, byly vánoční tradice. Domnívala jsem se, že žádné nemají (nezdobí stromeček ani si nedávají si dárky). To jsem ale ještě netušila, co přijde. Když se najedli poslední opozdilci, všechny děti se seřadily blízko betlému. Společně chytily deku, do které položily panenku Ježíška. V doprovodu svých rodičů mu zazpívaly ukolébavku, poté ho všichni políbili a položili do jesliček. Tomu říkám vánoční tradice.

video - uspávání Ježíška

Na závěr si ještě děti rozbily piňatu. Piňata je však symbolem každé oslavy a proto bych ji mezi ty vánoční neřadila. Poté už jsme se všichni pomalu vydali zpět do svých „domovů“. Z obávaného dne se nakonec vyklubal příjemný večer ve společnosti naší „adoptivní“ rodinky.

video - rozbíjení piňaty

---

www.united-vision.org