Situace za oceánem se stabilizuje pomalu, ale jistě

Příspěvek desátý. Ani jsme se nenadáli a další týden je fuč. Troufám si říct, že to špatné už máme za sebou (ačkoliv tady jeden neví) a do budoucna jsme poučeni a snad i připraveni jak a co řešit jinak.

Jedna z věcí, která nás trápila i v tomto týdnu byla stále nevyřešená situace s poskytnutím jídla. Náš nový kamarád, Američan Jimmy (opravdu skvělý člověk, kterému věnuji příští příspěvek), nám otevřel oči. Po pěti letech žití v Bacalaru má Jimmy mnoho zkušeností s místními úřady a tak trochu nás připravil na možnost, že nám město v otázce jídla nijak nepomůže.

Schůzku s pověřenou osobou jsme měli v pondělí. Tehdy nás doprovodil ještě Noé, protože by nás samotné k dotyčnému úředníkovi nepustili. Během několika minut si přečetl starostou podepsanou dohodu. Načež starostovi ještě zavolal, aby zjistil, jak se nám o jídlo má postarat. Během hovoru dokonce před námi zavtipkoval: „Takže když se rozhodnu, že jim nic nedám, tak je to ok?“ a mrkl na nás (mně to v tu chvíli zas tak vtipné nepřišlo). Celou dobu jsme se na něj zubili a byli velmi příjemní (rady od Noého). Na závěr schůzky Noé navrhl, že do druhého dne připravíme rozpis jídel, resp. peněz, které budeme na 3 měsíce našeho pobytu potřebovat a také zajistíme místo, kde se budeme stravovat.

V úterý jsme se za panem nejmenovaným stavili s Filipem sami. Po půl hodině čekání (a trénování úsměvů) nás přijal. Předložili jsme mu náš návrh, který jsme v pondělí odpoledne s Noém sepsali. Odvětil, že se odpoledne zastaví za starostou a zítra si máme přijít pro rozhodnutí.

A tak jsme také udělali. Jenže pan nejmenovaný tam ve slíbené středeční dopoledne nebyl. Jeho (asi) sekretářka nám řekla, že nemá stabilní pracovní dobu (odchází a přichází, jak mu to zrovna vyjde) a prý abychom přišli druhý den ráno. My jsme přišli, ale on tam „kupodivu“ nebyl. Ta samá „sekretářka“ nám znovu vysvětlovala pracovní dobu svého šéfa a dodala, abychom se stavili odpoledne. Uf uf, to už nám začaly cukat nervy. Odpoledne se tam Filip vydal sám, byli jsme totiž domluveni s Jimmym, že se u něj zastavíme mezi vyučováním. Já šla tedy na návštěvu, Filip na další schůzku. K velkému překvapení byl však námi oblíbený úředník opět na nějakém jednání a bylo nutno čekat. Asi po půl hodině však Filipovi řekli, že pan nejmenovaný odešel a ať tedy přijde druhý den ráno (tzn. v pátek). V tu chvíli už jsme opravdu začali zvažovat jiné alternativy. Zda zvýšit poplatky za kurzy, aby se nám pokryly náklady za jídlo, nebo snad dokonce změnit komunitu a vyřadit Bacalar z našeho budoucího působení.

Aby toho nebylo málo, tak na čtvrteční hodinu pro studenty z Normal (podotýkám, že je to univerzita pro budoucí pedagogy), přišli pouze 4!!! Nedokázali jsme to pochopit. Se zástupkyní ředitele jsme mluvili 3x. Ta nás ubezpečovala, že pošle víc studentů, ale vraceli se stále ti stejní čtyři. Už jsme fakt nevěděli, co víc udělat. Domluvili jsme se tedy se studenty, aby se svolali sami, bez zásahu učitelů a příští čtvrtek už snad opravdu začneme.

V pátek ráno jsme tedy opět vyrazili směr město. Informace, že se tam pan úředník opět nenachází nás nijak zvlášť nepřekvapila, spíš nás jen naštvala. Nicméně Filip se rozhodl tam na něj počkat (já pelášila na hodinu s nejmenšími). Po hodině a půl čekání se Filip vrátil s tím, že byl úředníkem přijat. Během několika minut zavolal asi 3 lidem, zjistil, že náš návrh leží někde na stole u starosty a nikdo si ho zatím nevšiml. Schůzku ukončil tím, že mu má Filip zavolat v 17 hodin. A tak nezbylo nic jiného, než opět čekat. Poprosili jsme Noého, zda-li by ten telefonát nemohl zařídit on. Přece jen bude rozumět lépe než my. Celý páteční večer jsme čekali na zprávu, ale žádná nedorazila. V sobotu ráno nás čekal celodenní výlet s Jimmym na laguně, takže jsme šli brzy spát, abychom mohli ráno vstát.

V sobotu v půl sedmé ráno zazvonil budík. Filip zapnul telefon a přišla zpráva od Noého (odeslána ve 2 hodiny ráno). V té stálo, že v osm ráno máme jít na jakousi schůzku, kde se o naší situaci bude mluvit a rozhodovat. Úplně se mi sevřel žaludek. Už dva dny jsem se těšila na výlet, který pro nás Jimmy připravil, celý týden jsme denně chodili a snažili se naší situaci vyřešit a když si konečně naplánujeme chvilku odpočinku, úředníci zrovna musí mít schůzi! Domluvili jsme se tedy, že já půjdu k Jimmymu (aby na nás nečekal), Filip na schůzi vyrazí a pak se nám ozve. Kolem 10. hodiny nám na loď přišla zpráva, že je vše vyřízeno a že se k nám Filip může přidat. Vrátili jsme se tedy zpět na břeh, aby nám Filip mohl vylíčit, jak schůze probíhala a hlavně jaký je její výsledek. Mohli jsme se začít radovat. Město odsouhlasilo náš rozpočet a bude nám platit 3 jídla denně v místní restauraci. Filip toho hned využil a na účet města si dal první snídani. ;)

Vypadá to, že jsme dosáhli nemožného. Kurzy se už víceméně rozběhly (ačkoliv studentů by mohlo být i více), spokojeně bydlíme už skoro dva týdny a nyní se nám konečně poštěstilo vyřídit i to poslední, co nás trápilo. Dohoda s městem a zajištění stravování z městského rozpočtu je neuvěřitelný úspěch. Tak doufejme, že se nic nepokazí.

---

www.united-vision.org