První dny v Bacalaru aneb nekonečné zařizování

Příspěvek sedmý. Zničující vedro, často střídané silným deštěm, nás masíruje už od začátku pobytu v Bacalaru. Nejenže nám do našeho provizorního bydlení dosti zatéká, takže když zaprší, musíme vynášet vodu v kýblech, ale není tu ani klimatizace, takže přes noc máme puštěný alespoň větrák, abychom se dokázali vyspat. V tomto ohledu mají hamaky opravdu výhodu. Nepotí se nám záda. ;) Myslím, že už jsme se v nich naučili docela dobře spát. Tady najdete instruktáž, jak spát v hamace. :D

V Bacalaru jsme už pátým dnem a stále se snažíme zařídit kurzy angličtiny, kvůli kterým jsme sem přijeli. Na každý den jsme měli plán, kterou školu navštívit, s kým se setkat, kam zajet, koho je důležité poznat. Avšak tyto plány se postupem času pomalu ale jistě rozpadaly.

Pondělní setkání s ředitelem místní vysoké školy pro budoucí pedagogy, Escuela Normal de Bacalar, proběhlo velice dobře. Budou nám poskytnuty prostory na učení a také jedna skupina studentů. Na druhou stranu, setkání se starostou Bacalaru (který nám má poskytnout ubytování a stravu) mělo proběhnout v úterý kolem oběda. Poté se posunulo na 15-17h a nakonec to vypadá, že snad na nikdy. Stále tedy čekáme, kdy si na nás najde čas, podepíše smlouvu s UV a kdy už se budeme moct přestěhovat do slibovaného příbytku (ale bůhví kam to bude a jestli vůbec se to stane :/).

Kromě letáků a reklamy rozhlašovaných v pojízdném megafonu, jsme také měli poskytnout rozhovor pro místní televizi. Schůzka byla domluvená na půl desátou ráno. V 11h tam ale borec s kamerou stále nebyl. :/ Rozhovor se tedy neuskuteční a snaha o něj už asi ani nebude mít smysl. Hlavním cílem totiž bylo informovat lidi o začínajících kurzech. To, že si tady s někým domluvíte schůzku, nebo sraz na určitou dobu znamená, že na 99,9% tam budete vy, ale ne Mexičan. ;) S nedochvilností se tady prostě musí počítat.

Asi největší sprchu jsme dostali ve čtvrtek. Na plánu byly návštěvy škol (primarias a secundarias) v Bacalaru. Na 11h jsme měli v plánu zajet ještě do Buenavisty (již potřetí) navštívit tamější školy, aby měli učitelé dost času na to, vybrat vhodné žáky. Plánujeme totiž začít vyučovat už v sobotu. S Noem a Aldrinem jsme se tedy domluvili na sraz v cca. 8 ráno, abychom vše stihli. Vzorně jsme si nastavili budík na 7:45, kdyby náhodou přišli opravdu včas (malé zpoždění už očekáváme standardně). Nicméně, když se v 9h ani Noe ani Aldrin neobjevili, už nám to bylo divné. Kolem půl desáté nakonec z Noeho vylezlo, že zaspal a že nebude mít k dispozici ani auto. Wow, tentokrát byl naštvaný už i Filip.

Rozhodli jsme se tedy, že do Buenavisty pojedeme sami busem. Den předem jsme si totiž sehnali seznam spojů. Vyrazili jsme k hlavní silnici, kde se nachází prodejna jízdenek. Ta samá paní, která nám napsala v kolik autobusy jezdí, nám ale řekla, že autobus, na který jsme přišli, zrušili. Aaaaa, tak to už je trochu moc!!! Byl to totiž poslední autobus, který nás mohl do Buenavisty dovézt včas (ještě předtím, než učitelé ze škol odejdou).

Avšak i tuhle krizovku jsme dokázali vyřešit. ;) Z Chetumalu do Cancúnu (na této trase leží i Bacalar a Buenavista) totiž jezdí i malé dodávky – autobusy (ještě menší než náš Quickáč ;)) Asi po 10 min. čekání a přemýšlení, co dál, jeden přijel. Stopli jsme ho a za 20 pesos (30kč) nás dovezl na zastávku u Buenavisty. Byl to příjemný výlet i s vykoupáním. ;) S řediteli škol jsme se domluvili na sobotě, kdy uspořádáme informační schůzku a hned odučíme první hodiny. Tak doufejme, že to dopadne.

V současné době nám zbývá zaplnit poslední dva kurzy. To bychom měli vyřešit v pondělí na informační schůzce v Casa de Cultura v Bacalaru. Na ostatních hodinách jsme již se školami domluvení. Tak uvidíme, jestli nám na první hodiny dorazí žáci a studenti. ;)

A na závěr pár informací z každodenního života v Bacalaru. :)

Jak jsem se již zmínila, stále bydlíme v provizorních prostorech Aldrinovi kanceláře. Aby toho nebylo málo, z kanceláře se každé ráno musíme vystěhovat (to byl šok, když v pondělí ráno přišel s tím, že si věci musíme sbalit a odnést pryč). Oba batohy tedy máme stále sbalené (tzn. všechno oblečení sežvejknuté) a už se jen modlím, kdy tohle skončí. Většinou otvírám vrchní část batohu, kde mám přikrývku a roztok na čočky. A pak také spodní část, kde mám spodní prádlo a trička. Už ani nevím, co zabírá tu prostřední část. ;)

Co se týče jídla, zatím se stravujeme za naše peníze v pouličních restauracích. Máme jednu oblíbenou. Je totiž asi 20 kroků od místa, kde bydlíme. Co si tu opravdu užívám, jsou džusy z čerstvého ovoce. Půl litru takové čerstvě vymačkané pomerančové šťávy vyjde na cca. 22 korun. ;) Jídlo a pití je tu vcelku levné. Každý den si kupujeme 5litrovou láhev vody, která vyjde na 24 korun.

Ve zbylém volném čase se chodíme koupat do vyhlášené Laguny sedmi barev, která se táhne do délky neuvěřitelných 52 kilometrů. Je nádherná a opravdu barevná, leč moc neosvěží. Jako byste se koupali v napuštěné teplé vodě ve vaně. :D Voda je průzračná a je krásně vidět až na dno. Hejna rybek, která se kolem nás točí, se vyloženě nebojí, že by je někdo chytil. Zatím se nám to tedy ani nepodařilo (a že jsme se snažili).

www.united-vision.org