Příspěvek třicátý. V pondělí ráno nás sice sluníčko přivítalo, nicméně naše nálada byla odjezdem z Jalcomulca značně ovlivněna. Nedostatek času nám však loučení usnadnil. I tak jsem se emocím neubránila. Kupodivu mne dojala i poslední kodrcavá jízda rozpadajícím se autobusem do Coatepecu.
video – cesta autobusem do Coatepecu
Od sobotního rozloučení se studenty v Coatepecu jsme věděli, že situace v Papantle, po měsíci připrav, není zrovna růžová (shánění ubytování nevyšlo tak, jak jsme doufali a nedostatek studentů pouze zvyšoval naše obavy). Imelda se tedy rozhodla s námi na dva dny odjet a nechat za sebou spoustu rozdělané práce v Coatepecu. V pondělí dopoledne nás nabrala do svého služebního auta Mujeres Productivas a společně jsme se vydali do Xalapy. Ještě před odjezdem bylo totiž potřeba využít jejích kontaktů. Cesta do Papantly trvá zhruba pět hodin a za tu dobu se dá obvolat spousta lidí. V tu ránu se ze mě stala Imeldina osobní sekretářka, která v průběhu cesty vyřizovala veškerou „korespondenci“.
Video – rozloučení se studenty v Coatepecu, předávání diplomů
Od chvíle, co se Imelda rozhodla, že s námi vyrazí otevřít novou komunitu, přemýšlela, koho by s sebou vzala jako doprovod na zpáteční cestu. Byla si však vědoma toho, že žádná z „jejích“ žen si nemůže dovolit jen tak odjet a nechat tu práci a děti bez dozoru. Z legrace však zkusila na poslední chvíli napsat Abigail: „Abi, vamos a Papantla!“ To už jsme si to ale šinuli do hlavního města státu Veracruz a odpověď stejně nepřicházela. Asi po půlhodině, k našemu překvapení, začal telefon zvonit. Abigail se spontánně rozhodla, že nás doprovodí, a během chvilky byla schopna si sbalit věci, dojet na autobusové nádraží v Coatepecu a nasednou do „rozklepané plechovky“ směr Xalapa. Neuvěřitelné!
Po lehkém obědě jsme tedy společně navštívili důležitou spojku, Imeldinu kamarádku Heidi, která nám přislíbila svou pomoc. Během cesty nás informovala o všech svých pokrocích. Abigail převzala můj post a veškeré zprávy z Xalapy do Papantly vyřizovala ona. Cestou jsme dokonce museli zastavit a dobít kredit. Poslaných a přijatých zpráv bylo nespočet. Nakonec se nám tedy poštěstilo zažít Imeldu „v akci“. Často jsme totiž slýchali, že bez Imeldy se nikdy nic pořádně nerozjede. A byla to pravda. Imeldin vliv, schopnosti a známosti jsou opravdu ohromující. Zaúkolovat a zapojit tolik lidí během tak krátké doby bylo obdivuhodné. Z celého snažení vzešly 3 naplánované schůzky a nové ubytování. Klobouk dolů.
Kolem šesté hodiny jsme byli na místě. S otevřenou náručí nás uvítala Zelma, která zarezervovala místa v nedaleké restauraci na naši první schůzku a současně i večeři. Nijak zvlášť mě nepřekvapilo, že zmíněné dámy se v daný čas neobjevily, resp. neobjevily se vůbec. A tak jsme se rozdělili. Já jsem s Abi zůstala v restauraci, pro případ, že by někdo na schůzku přece jen dorazil. Imelda s Filipem a Zelmou zašli navštívit pro nás důležitou osobu, Adrianu. Usměvavá majitelka prodejny výrobků z vanilky nám dala cenné rady a spojila nás s rodinou, která nám pronajala velmi hezký pokojík nedaleko centra.
Před odjezdem jsme se obávali nejhoršího. Imeldě však stačil necelý den k tomu, aby rozpohybovala řetězec kontaktů natolik, že na jeho konci jsme ulehali s klidným srdcem. Tím však naše práce zdaleka nekončila. Měli jsme před sebou celý týden zařizování a propagace.
---
www.united-vision.org
TEACH – LEARN - CREATE
