Příspěvek pátý. Kopa lidí v ulicích, pouliční prodejci, „supermercados“, neexistující pravidla silničního provozu, vtipné semafory a překvapivě příjemní lidé. Takhle bych mohla shrnout vše, čeho jsem si v Mexico city stihla, za ty dva dny našeho pobytu, všimnout.
Strašidelná cesta metrem, kde nás měli okrást, protože jsme bílí a navíc s sebou vezeme velká zavadla, byla naprosto v pohodě. Místní na nás sice koukali, ale nikdo se k nám nepřibližoval, ani nás jinak neohrožoval. Možná i proto, že jsme z letiště jeli s Rebeccou, tudíž jsme nebyli tak nápadní.
Vozy metra jsou docela malé a nejezdí na normálních kolejích, jako u nás. Místo toho mají velká kola, jako autobusy a jezdí v jakýchsi žlabech. ;) Cestu nám, a vlastně všem ostatním, „zpestřovali“ prodejci čehokoliv. Na každé zastávce jeden vystoupil a jiný nastoupil. Tímto stylem prošli celé metro, vůz po vozu. Monotonním hlasem nám nabízeli lízátka, žvýkačky, propisky, cédéčka apod.. Prodejci cédéček si na zádech nesli rozpáraný batoh, že kterého se linula hudba (bedýnka ukrytá v batohu zabrala veškerý jeho prostor). V ruce drželi přehrávač a několik kusů cd, které se snažili udat. Prodávali jak chlapi, tak ženský, tak i děti. :/ Fráze „le vale 10 pesos, 10 pesos le vale“ mi bude znít v uších asi ještě dlouho. Během jedné cesty jsme si dokonce zariskovali a jedno cd koupili. Hrozilo riziko, že nebude fungovat. U Rebe jsme ho vyzkoušeli a vypadá to, že hrát bude. ;)
První den byl spíše poklidný. Vyrazili jsme do blízkého „supermercada“ na obhlídku a krátkou procházku po zdejších památkách (že všeho nejvíc mi utkvěl v hlavě dům Malinche, o které jsem se učila na státnice – a není to tak dlouho ;)) Na zpáteční cestě jsme si dali „snídani“, cca v půl jedné. Ta se skládala z míchaných vajec, fazolí, nopálu (nic moc) a tortillas s pikantní salsou. Po jídle jsme vyrazili na nákup bot pro Filipa (měl možnost si pořídit cokoliv z nedoručeného batohu do hodnoty 100 eur). Tento výlet nás tak vyčerpal, že po zbytek dne jsme zůstali doma (já téměř celou dobu spící;)) Časový posun mě stále zmáhá. Nemám problém zalehnout ve 20:00, tzn. u nás v ČR jsou tou dobou 3 hodiny ráno. Jen se ale budím docela brzy.:/ Snad se to postupem času bude zlepšovat.
Cestu metrem jsme si užili hned několikrát. Filipovo zavazadlo, které s námi nedorazilo, jsme totiž „museli“ vyzvednout na letišti osobně. Kurýrní společnost, která ztracená zavazadla rozváží, pracuje v sobotu pouze do 13h a v neděli mají volno. Celé by to bylo na dlouhé povídání, takže to zkrátím. Původní sobotní plán navštívit centrum a sejít se s nějakými lidmi se musel uzpůsobit nastalé situaci a na letišti jsme strávili něco přes dvě hodiny čekání (plus musíme počítat cestu tam i zpět, která vyjde, každá, na cca hodinu). Nicméně přes veškeré peripetie se nám batoh podařilo převzít.
Malý dodatek: při odchodu z letiště nás zastavili 3 mladí Mexičané a lámanou angličtinou s námi chtěli udělat rozhovor, resp. nějaký dotazník. Základní otázky typu What's your name? How old are you? ze sebe horko-těžko vysoukali. Po první položené otázce jsme jim už spíš koukali do dotazníku, na cože se nás to ptají. Nakonec se s námi ještě museli vyfotit a pak jsme si šli po svým.
Poté jsme se přesunuli do velmi očekávaného středu města. Jen co jsme vystoupili z metra jsem ani moc nelitovala času, který jsme v relativním klidu strávili na letišti. Davy lidí se hrnuli ze všech stran a nebylo úniku (a to prý ještě nebylo to nejhorší). Po krátkém setkání se Sylvií jsme se přesunuli do Coyoacánu, kde jsme měli ještě jeden meeting s Mariem a pak jsme si „zazevlovali“ v parku, nedaleko Rebečina bytu (Rebe byla na schůzce s přáteli a nechtěli jsme ji tahat domů). Opřela jsem se o Filipův batoh a zalomila to. ;)
Ráno už nás čekalo balení a odjezd na letiště, směr Chetumal. Naštěstí jsme ale ještě stihli super snídani (tu typickou mexickou) s Rebe. Míchaná vajíčka, fazole (v kašovité formě) a tortillas s lehce pikantní salsou. Riskla jsem to a salsu jsem si na tortillu dala. A stále žiju! ;) Možná to se mnou nebude tak nahnuté (vidíš maminko, třeba mi tu ještě zachutná. ;)
Co mě na Mexico city opravdu pobavilo byly místní semafory, myslím teď ty pro chodce. Mají tam panáčka, který se pohybuje a když se blíží konec limitu na přechod silnice, panáček začne zrychlovat, až skoro běží :)
Můžu s upřímným srdcem říct, že mi dva dny v Mexico city bohatě stačili. Neumím si představit chození, resp. proplétání se mezi lidmi, po památkách. Byla jsem z těch lidí natolik vyřízená, že jsem si to málo, co jsem viděla, ani pořádně neužila. Doufejme, že Bacalar bude oáza klidu, jak jsem o něm slyšela z Tomova vyprávění.
www.united-vision.org
