Příspěvek šestnáctý. Dva měsíce v Bacalaru uplynuly jako voda. Přijde mi, že jsme se tu stačili teprve rozkoukat. Z našich studentů se pomalu začali stávat přátelé. Bohužel však nastal čas si zabalit, rozloučit se s nimi a se všemi, kteří nám tu za tu dobu přirostli k srdci. Čeká nás další nové dobrodružství. O tom ale až v dalších příspěvcích.
První velké loučení proběhlo v Buenavistě. V neděli jsme se tedy naposledy vydali na kolech směrem k terminálu ADO a Mayab u hlavní silnice, abychom si stopli jeden z autobusů. Ani poslední den nás neminulo dlouhé čekání a téměř pozdní příjezd na hodinu. ;) Nijak zvlášť nás to však nerozhodilo. Studenti i my jsme s tím při každé cestě tak trochu počítali. Poprvé se nám ale poštěstilo jet vpředu, hned vedle řidiče. Trošku jsme se tam mačkali (ve třech + řidič), ale zato jsme měli pěkný výhled. Ve třídě se mi sešly skoro všechny děti, které v kurzy vytrvaly. Chyběla jen Karen, která se mi omlouvala předem. Myslím, že po necelých dvou měsících práce na sebe mohou být všichni žáčci pyšní. Udělali velký kus práce a bylo vidět, že se doma pečlivě připravovali. Největší pokrok udělali Angel a Rosendo:
video - Rosendo a Angel konverzují bez přípravy
Na úplném konci hodiny jsme ještě natrénovali pozdrav do Čech:
video - pozdrav do Čech
a naučili jsme se písničku na části těla:
video - písnička Head nad shoulders
V Bacalaru mi bohužel chybělo 5 holčiček. Na ten den jim zrovna vyšel turnaj ve volejbale a tak se místo na angličtinu vydaly hrát do Buenavisty. Opravdu mě to mrzelo, chtěla jsem se rozloučit se všemi. I v této skupině byly děti, které se nejen v hodinách velmi snažily. Například Briceyda mi ke každému domácímu úkolu přinesla ještě napsanou a přeloženou anglickou písničku. Jiné holčičky si s domácím úkolem zase barevně vyhrály a kromě zadaných vět mi přimalovaly kytičky, srdíčka nebo zvířátka. Bylo poznat, že některé angličtina opravdu nadchla. ;)
Secundaria byla skupinka, ze které jsem měla největší strach. Učit adolescenty v jakémkoliv státě určitě není jednoduché. Já jsem ale v Bacalaru měla štěstí. Ze skupiny 24 mladíků a slečen mi zbyla polovina. Ti, kteří měli o angličtinu zájem. I tak jsem neunikla rušivému štěbetání a výbuchům smíchu. ;) To ale k jejich věku patří. Všichni jsme si tím prošli. Původně jsem plánovala využít Pepu i v této skupině, ale když jsem viděla ty mladé slečny, raději jsem Pepu nechala strčeného v tašce. Když se však dozvěděly, že se děti učí s maňáskem, začaly si ho vyžadovat i ony. Docela mě to pobavilo. Takže i na poslední hodině jsem si zahráli s Pepou. Na samém konci hodiny byl dokonce Pepa velice vytížen při focení. Tolik pozornosti se mu nedostalo ani během hodin s nejmenšími.
Rozlučkovou party si pro nás připravila Filipova skupina. Luisa přinesla velkou mísu špaget s chili (práce její maminky). Cristina upekla Roscu (koláč, který se zde připravuje na Tři Krále). Obě jídla byla výborná. K tomu jsme si se studenty pěkně popovídali (zejména o vyučovacích metodách v Čechách a v Mexiku) a dozvěděli jsme se zajímavé věci. Cristina nám například prozradila, že byla pracovně v Indii. Věnovala se tam mikrofinančním projektům. Po jídle nastal čas focení. Byl to zdlouhavý proces (3 různé fotoaparáty), ale zvládli jsme to. Na konec nás ještě Cristina obdarovala. Filip dostal čtyři různé knihy (španělskou gramatiku, mayské legendy a další). Já jsem dostala přívěšek na řetízek ve tvaru trojlístku v krabičce, na které byla ručně vyrobená kytka (Cristina je prý vyrábí z chleba). To už jsem se skoro dojala. Pak už nezbývalo než se rozloučit.
Cestou domů jsme se ještě stihli rozloučit s jedním mladým párem, Tomasem a Cecilií, kteří se před nedávnem též ubytovali v Casa del Escritor. Cecilia je Francouzka žijící v Mexiku již několik let. V Bacalaru by ráda začala vyučovat francouzštinu. Když jsme se seznámili, ptala se nás, ze které části Čech pocházíme. Když jsem se zmínila o Liberci, rozzářily se jí oči a pronesla, že tam jedno léto strávila jako lektorka francouzštiny. Šok! Svět je opravdu malý. ;) Tomas je Mexičan. Ze všeho nejvíc kreslí obrazy (pak také žongluje a maluje na zdi). V Casa de Cultura plánuje výstavu některých svých obrazů. Tu už ale bohužel nestihneme. Proto nás pozval k sobě do domečku a ukázal nám pár svých nejlepších obrazů. Jsou opravdu krásné. Na valnou většinu z nich lze koukat ze všech 4 perspektiv a pokaždé vidíte něco jiného. Každý obraz má svůj příběh. Čas nám ale moc nepřál. Museli jsme se rozloučit. Čekalo na nás balení, které nám zabralo téměř hodinu. :(
Ráno jsme si přivstali, abychom měli možnost se rozloučit i se zaměstnanci Casa del Escritor – silně věřící Epi a zkušenostmi ostříleným Robertem. Po nich se mi bude opravdu stýskat. Za dobu, kterou jsme strávili v jejich společnosti, se z nás stali přátelé. Filip našel učitele mayštiny, já osobní opatrovnici. U snídaně jsme si společně vyprávěli různé historky a sdíleli rozmanitost našich kultur. Nicméně i s nimi jsme si museli říct sbohem. Nahodili jsme si batohy na záda a bez ohlížení odešli.
www.united-vision.org
