Příspěvek šestý. Neděle byla dobrým dnem na to, opustit Mexico city. Ověšení batohy jsme se vydali na více jak hodinou cestu metrem směr letiště a naštěstí jsme se nemuseli vyhýbat davům lidí. V tu chvíli jsem si přála mít sílu jako mravenec, který dokáže unést několikanásobek své váhy. Já na sobě měla cca 25kg a po 20 minutách chůze jsem sotva dýchala. ;)
Na letišti už jsme byli jako doma. Věděli jsme přesně, kam jít a kde si dát dobrý „jugo“. Hned jak jsme se nechali odbavit jsem zasedli k počítačům a do odletu pilně pracovali. Nezdá se to, ale napsat článek, upravit k němu fotky a pak do vkládat na blog, není úplně jednoduché. Chce to dost času a hlavně trpělivosti. ;)
Letadlo společnosti Interjet vypadalo úplně normálně, nicméně během startu tak zvláštně poskakovalo, že jsem se snad začala i modlit, abychom vůbec vzlétli a doletěli do naší cílové destinace - Chetumalu. Let trval zhruba hodinu a půl a přistání bylo fakt rychlé. Nikde jsme nekroužili, na nic jsme nečekali. Z čista jansa jsme začali klesat až jsme nakonec dosedli na zem.
Když jsme vystoupili z letadla, pochopili jsme, proč to bylo tak rychlé. V Chetumalu je takové pidi letišťátko. Jedna menší budova, jedna runway a četnost příletů 2x denně, tzn. dvě letadla odletí z Mexico city a hned se vrátí. Pracovníci na letišti byli opravdu rychlí. Naše zavazadla vynosili, napěchovali letadlo novými a než bys řekl švec, letadlo už bylo na zpáteční cestě.
Chetumal je hlavním městem státu Quintana Roo, sousedícím s Belize. Od Bacalaru jen prý pouhých 30 km. I přesto jsme na letišti museli dvě a půl hodiny čekat, než nás přijel vyzvednout Noe. Nám to nijak zvlášť nevadilo.
Měli jsme prostor na to, vzpamatovat se z té teplotní facky, kterou jsme dostali hned ve dveřích, při výstupu z letadla a nafotit hromadu fotek u letiště. Pak jsme vytáhli noťásky a pokračovali směle v práci. Po setmění zůstali na letišti už jen hlídač, se kterým se dal Filip do řeči a kopa komárů, která si na nás smlsla. Jsou tu takový malincí komáři, ale to jim neubírá na síle. :/
Na cestě do Bacalaru jsme se zastavili ještě na večeři. Zkusila jsem další typicky mexický pokrm, quesadillas. Je to malá tortilla (z mouky, ne z kukuřice, jako měli v Mexico city) naplněná rozteklým sýrem. Nechala jsem si tam dát ještě kousky hovězího masa, navrch jsem si kydla salsu, která tolik nepálila, a vrhla jsem se s chutí do jídla. No mňamka to byla!!! Kdyby bylo nejhůř, můžu jíst celý půlrok variace quesadillas. :D
Pak už na nás čekal Bacalar. V autě nám Noe řekl, že se stále řeší, kde přesně budeme bydlet a proto nás provizorně ubytuje v kanceláři svého bratránka. Ok, to nebude problém. Jenže když jsme do té „kanceláře“ přijeli, tak nějak nám sklesla brada. Byla jsem lehce šokovaná. Čtyři „bílé“ omlácené zdi, zadělaná podlaha, dveře bez kliky a s vyskleným okýnkem. Noe ještě přinesl nafukovací matraci s dovětkem, „doufám, že máte dobré plíce“.
;) Už jsem skoro propadala panice, ale nakonec jsem se musela začít smát. :) Aldrin, bratránek Noeho, nakonec donesl dvě hamaky (velké houpací sítě), jestli nechceme spát v nich. A tak jsem to zkusili. Dokonce nám tu nechali i větrák, abychom se v noci neupekli. V koupelně (kde nesvítí světlo – ještěže má Filip čelovku), kterou léta nikdo nepoužíval, mě velmi mile překvapilo prkýnko na záchodě. V Mexiku to totiž není úplně běžné.
Zbývalo se tedy osprchovat, nainstalovat se do hamaky a pokusit se usnout. Uvidíme, kolik nocí si v ní budeme užívat. :)
www.united-vision.org
