Příspěvek třicátý čtvrtý. Život v cizí zemi není zrovna jednoduchý. Jste tisíce kilometrů od domova a rodiny a jediné, na co se můžete spolehnout jste vy sami, nebo člověk, se kterým cestujete. Zjistila jsem však, že pokud se vydáte za hranice jako dobrovolník, nejste na všechno úplně sami. Lidé, kterým pomáháte, vám to po troškách vrací.
Už od prvních hodin v Papantle jsme pocítili, že si studenti váží naší práce. A nešlo jen o dospělé. I děti se snažily jakoukoliv maličkostí naznačit, že se jim s námi dobře učí. Zpočátku mi děti nosily třeba kousek čokolády nebo bonbóny. Pak mi během přestávek dokonce začaly kupovat sandwiche nebo pomeranče s čili (místní specialitka). Štědrost našich studentů vyvrcholila v „Den lásky a přátelství“, neboli na Svatého Valentýna 14.2. Můj stůl byl zasypán dobrůtkami a jinými dárečky a balónky, které mi nejen děti donesly. Byla jsem opravdu dojata.
Dárky od studentů však nemusí být nutně hmotné. Filipův student, mladý volador (letec) Victor, nás pozval na prohlídku jakéhosi „Parque Takilhsukut“ nedaleko Papantly. Prý se tam učí mladí voladoři „létat“. V doprovodu Zelmy jsme jedno sobotní dopoledne nasedli do minibusu a nechali se dovést k areálu „školy“. Neměla jsem tušení, co nás čeká.
U vstupu jsme se odvolali na pozvání Victora a pan vrátný nás nasměroval na správnou cestu. K našemu překvapení jsme na půdě parku potkali dalšího z Filipových studentů. Miguel voladorem není, zabývá se tu totiž administrativou. Mezitím stihla Zelma poslat Victorovi zprávu potvrzující náš příjezd.
O tom, že se zrovna v ten den konala tisková konference týkající se blížícího se světoznámého festivalu „Cumbre Tajín“ jsme neměli ani tušení. A už vůbec by nás nenapadlo, že bychom se jí mohli zúčastnit. U konferenčního sálu nás Victor s úsměvem přivítal v „pracovním oděvu“. Na prezenční list jsme se zapsali pod hlavičkou United Vision a mohli jsme vstoupit do sálu. Téměř dvouhodinová konference nás zasvětila do tajů a historie totonacké kultury (někteří nás i v jazyce Totonaco přivítali) a představila hlavní body programu celého festivalu. Po jejím skončení jsme měli tu čest osobně se seznámit s tvůrčím týmem, který celou konferenci vedl. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Je opravdu velká škoda, že v době pořádání festivalu už budeme dávno doma.
video – ukázka z konference „Cumbre Tajín“ v řeči Totonaco :)
Pak už následovala slíbená prohlídka. Jak už jsme se dozvěděli na konferenci, v areálu se nachází několik domů, resp. kroužků různých tradičních prací spojených s totonackou kulturou. Naše první kroky však vedly nejprve do zdejší svatyně, kde se pořádají důležité schůze „abuelos“ (dědečků a babiček), kteří v rozhodování mají velký vliv. Uctívání předků je zde velmi důležité. Vždyť díky nim se mohou předávat dál jejich znalosti a jazyk.
Výcvik malých voladorů se tedy neskládá pouze z toho, jak vyšplhat na vysoký sloup, uvázat si kolem pasu lano a pak se spustit hlavou dolů. Mnohem důležitější je tradice tohoto představení. Už od pěti let tedy mohou mladí chlapci (i dívky) začít docházet každý víkend na „kroužek létání“. Kromě jiného se naučí i jazyk Totonaco, nebo jak si správně vyšít svůj kroj. Z ukázky malých letců se mi až tajil dech.
video – trénink mladých voladorů
Další zastávkou za objevování zvyků a tradic totonacké kultury byl kroužek malování. Pochopitelně však nešlo o jen tak obyčejný kroužek. Mladí nadšenci se zde učili pracovat s přírodními barvami, a to doslova. Používali totiž pouze listy a plody, které mohou v přírodě najít. Mezi nimi byl i například banán. Výsledek je opravdu krásný. Člověk by si mohl myslet, že podobné obrazy na plátně jsou vytvořeny s pomocí obyčejných barev z obchodu.
Na naší cestě za poznáním jsme nemohli vynechat ani kroužek keramiky. S výrobky z hlíny se v Mexiku pracuje téměř denně, alespoň podle toho, co jsem tu viděla. Připravit takové fazole v obyčejném hrnci tu snad ani není možné. A tak není divu, že o keramiku je i v Papantle velký zájem. I naše paní domácí, Dalila, jeden takový „hrnec“ má. :)
Na závěr jsme navštívili ženy vyrábějící přízi. Měli jsme možnost vidět předení naživo. Chomáčky vláken se musí nejprve pomalinku roztáhnout (rozvolnit), aby se pak mohly postupně namotat (a současně očistit) na tenké dřívko. Vypadalo to tak snadně, ale věřím, že je to práce, která vyžaduje trénink a hlavně trpělivost.
Na cestě zpět jsme se ještě na chvilku zastavili u zkoušky divadelníků. Více kroužků přístupných nebylo. Několik domů totiž prochází, před začátkem festivalu, rekonstrukcí a tak se děti se svými učiteli často musí uskromnit v prostorách jiných.
Unaveni, ale naprosto ohromeni nabytými znalostmi, jsme usedli do jednoho z taxíků a nechali se odvést do Papantly. Ačkoliv nám počasí zrovna nepřálo, troufám si říct, že to byl asi nejlepší výlet, který jsme tady v Mexiku podnikli.
Muchas gracias, Victor!
video – unikátní záběr představení voladorů z výšky
---
www.united-vision.org
TEACH – LEARN - CREATE
