Příspěvek osmnáctý. Ve čtvrtek večer, po vydatné večeři, jsme vyčerpáni ulehli do postele v odlehlé „cabaně“ nad vesnicí Jalcomulco. Z dáli se ozývaly zvuky zvířat, zejména řehot oslů a štěkot psů. Naše únava však byla silnější a bez problémů jsme usnuli.
V pátek ráno jsme sešli do domu doni Irmy. Ta už nám u sporáku připravovala „gorditas“, neboli smažené tortillas s fazolkami, sýrem a salátem. Byli jsme trochu překvapeni. Na takovou snídani nejsme zvyklí. Tady je to však běžné (jak nám později doňa Irma řekla). Já jsem jednu z „gorditas“ ochutnala (za prvé jsem nechtěla urazit, na druhou stranu by mi bylo líto, kdybych neochutnala). Pak jsem si ale dala müsli s mlékem. Doňa Irma se nám omlouvala. Nevěděla, co budeme jíst, co nám chutná a nechutná. Ujistili jsme ji, že se vůbec nic neděje a pak jsme jí řekli, že si vystačíme s jogurtem a müsli (za ovoce se také zlobit nebudeme ;) toho tu mají dostatek). Načež nám vyjmenovala různé druhy jídel, které jsou oni zvyklí posnídat. Vesměs je to menší porce oběda, tzn. tortilla a fazolkami, sýrem a salsou, nebo doraditas (smažené tacos = plněné tortillas masem) a polévka a jiné. Hned jsem si pomyslela, že to bude úžasná zkušenost stravovat se v jedné z místních rodin. Takhle budu mít možnost poznat typická jídla tohoto regionu. Většina z nich bude zajisté doprovázena tortillami a salsou (jak jinak ;)).
Po vydatné snídani jsme zůstali v domě a chvilku pracovali. Na odpoledne byla domluvena schůzka s manažerkou kempu Río y Montaňa, kam doňa Irma dochází dávat masáže (pak je také kadeřnice, dělá manikúru a pedikúru – wow!). Dva kurzy totiž budeme vyučovat právě tam. S Marií Carmen jsme se šli víceméně seznámit a také jsme chtěli vidět, jak budou vypadat naše budoucí „učebny.“ Jedna z nich je konferenční sál. Druhá „učebna“ bude v jídelně blízko řeky. María Carmen se chtěla ujistit, že máme v záloze ještě další kurz pro lidi z vesnice. Vzhledem k tomu, že pracovníci kempu jsou lidé z vesnice, však nebylo proč se znepokojovat. Pro obyvatele, kteří ve vesnici o angličtinu budou mít zájem, máje ještě jeden kurz. María Carmen nám tedy přislíbila 40 studentů z jejích řad a my jsme si mohli spokojeně prohlédnout areál kempu.
Na zpáteční cestu jsme se vydali pěšky. Přeci jen je to kousek od „domova“ a my se musíme naučit cestu sami. Dvakrát do týdne se tam budeme s Filipem vydávat.
Rodina doni Irmy a dona Martína sousedí s domem rodičů dona Martína a také s místními jesličkami (guardería). V čele jesliček stojí mladá žena, Amélia, která vystudovala pedagogiku a rozhodla se otevřít v Jalcomulcu jesličky. Pomáhá jí pětice asistentek. Dohromady se starají o 35 dětí, od pondělí do pátku, od osmi do čtyř hodin odpoledne. S Imeldou jsme měly možnost do jesliček nahlédnout. Tři různé místnosti s dětskou výzdobou, poličkami na knížky a krabicemi plných hraček a her, takový se nám naskytl pohled.
Byla jsem nadšena. Jednou bych si takhle ráda vyzdobila učebnu pro děti. Každé ráno dětičky napochodují ven na dvůr a společně s učitelkami zpívají písničky a „cvičí“. Amélia se snaží děti rozvíjet v mnoha aspektech. Svěřila se nám, že s nimi jednají tak, jak by se ony měly v budoucnu chovat k ostatním. Za pomoc poděkují a pokud chtějí, aby děti něco udělaly, řeknou „por favor“.
V sobotu večer se na tom samém dvoře, kde děti každé ráno vítají den, konala oslava narozenin přítele Amélie, Roca. Spousta jídla a pití, to vše doprovázeno hudbou. My jsme ale byli stále unaveni, proto jsme se na oslavě zdrželi jen chvíli. Před spaním jsme se šli projít k řece a pak už jsme si to namířili do kopce k „našemu bydlení“. Hned vedle naší cabani se však také pořádala jedna fiesta (začala už kolem 18. hodiny, ještě než jsme vyrazili na večeři). Nebyla to jen tak ledajaká fiesta. Dost mi připomínala reggae party, co do hlasitosti i do stylu hudby. Ulehli jsme o půlnoci a asi ve 3 ráno jsme se rozhodli sbalit si spacáky a jít zpět do vesnice poprosit o nocleh u někoho z oslavy. Už nám z toho hluku cukaly nervy. Měli jsme štěstí. Oslavenec byl stále vzhůru a s jeho přítelkyní nám poskytli azyl v jesličkách na matracích.
Nezávisle na tomto zážitku jsme se dohodli s donem Martínem, že nám pronajme pokoj od své sestry, který se nachází ve dvoře, naproti jejich domu (nyní tedy sousedíme i s jesličkami a každé ráno máme možnost vidět dětičky, jak zpívají). V něděli jsme se tedy z nedaleké cabani nad vesnicí přestěhovali do pokojíku hned vedle našich opatrovníků.
V pondělí nás čekal první výlet mimo Jalcomulco. Imelda nás pozvala na schůzi Mujeres Productivas do Coatepecu, který leží asi 25 kilometrů od Jalcomulca. V doprovodu dona Martina jsme usedli do místního autobusu a něco málo přes hodinu si užívali „rafting sin agua“, jak později naší zkušenost pojmenoval Filip. Silnice vedoucí do Coatepecu je totiž ve velmi špatném stavu. Je plná hlubokých děr, kterým se nedá moc vyhnout. V zadní části plechového autobusu jsme navíc otřesy cítili daleko více.
Na schůzi Produktivních žen jsme se představili a povyprávěli o projektu United Vision. Pochopitelně jsme neopomněli ani na Pepu. I jeho jsme představili. Po skončení schůze jsme se zajeli podívat do provizorních prostor pro první hodinu. Ta by se měla uskutečnit ve středu a dosud nebyly potvrzeny prostory ve škole „Colégio México“. Ariadnina garáž je předělána na skromnou místnost s tabulí. Uprostřed stál masážní stůl a v rohu byl přistavěn záchod. Děti by se musely spokojit se vstupní halou. Nicméně, v případě nouze jsme s tímto prostorem souhlasili. Nějak bychom to přece zvládli.
Do Jalcomulca nás odvezla Imelda ve svém autě "Mujeres Productivas". Jak už jsem se zmiňovala dříve, silnice není zrovna bezpečná. Přes den je těžké se děrám vyhnout, v noci je to téměř nemožné. Navíc jsme byli plně naloženi (možná až přespříliš) a to se nám nejspíše vymstilo. Projeli jsme jednou dírou a motor přestal fungovat. Museli jsme zastavit. Imelda se domnívala, že došel benzín. To by byla ale velká náhoda. Před odjezdem z Coatepecu jsme totiž tankovali. Benzínka je však prý nová a je možné, že nám žádný benzín nenatankovali. To by byla ale hodně velká náhoda. Donu Samuelovi se podařilo po delší době stopnout auto (ve tmě je docela těžké zastavit jedoucí auto) a tak se s donem Martínem vydali do Jalcomulca pro pomoc. Imelda se navíc, s minimální signálem, podařilo dovolat svému bratrovi a poprosila ho, zda-li by nám nemohl benzín dovést. Do Jalcomulca nám zbývalo dalších 15 kilometrů. Pomoc se tedy blížila z obou stran. Nám nezbývalo, než čekat.
Don Samuel a don Martín přijeli jako první. Vypůjčili si malé nákladní auto a přivezli s sebou posilu, mechanika. Do auta dolili benzín a pro jistotu i olej. Auto však stále nestartovalo. Bylo tedy třeba jej odtáhnout. Don Martín s mechanikem usedli do nefunkčního auta a odjistili ruční brzdu. Rozhodli se, že to zkusí bez lana. Cesta z Coatepecu do Jalcomulca je totiž víceméně z kopce. My všichni jsme naskákali do dodávky. Já s Imeldou do kabiny, zbytek na korbu. A mohli jsme vyrazit. Po několika metrech však rozbité auto začalo nabírat na rychlosti a předjelo nás. Chtěli dojet, kam to jen šlo. Vypadalo to děsivě, ale kupodivu dojeli až před obchod Mujeres Productivas v Jalcomulcu (s jedním zastavením a roztlačováním;)).
Úplně vyčerpáni jsme se odebrali do pokoje, vyčistili si zuby a padli do postele. V Jalcomulcu se o nedostatek zábavy a dobrodružství nemusíme obávat.
---
www.united-vision.org
