Příspěvek třicátý pátý. Na škole jsme se několikrát setkali s otázkou, zda-li je učitelství posláním. Kdoví, možná, že je, a proto jsme asi tady, a nyní téměř u konce. Spíš než posláním bych naši snahu nazvala touhou pomoci tam, kde je o to zájem. A v Papantle nám zatím všichni dokazují, že zájem opravdu mají.
Naše půlroční mise jde do úplného finále. Jsme v poslední komunitě a téměř u samotného konce. Původně se nám sem ani nechtělo. Po dvou měsících v Coatepecu a Jalcomulcu, kde jsme víkend co víkend cestovali do různých komunit, jsme spíše chtěli jet už domů. Papantla náš však velice mile překvapila a nakonec to bude asi ta „třešnička na dortu“ celého našeho působení.
Po prvních hodinách se nám totiž začalo hlásit víc a víc studentů. Těch pár „statečných“, kteří dorazili na první hodinu, se totiž o svou zkušenost (evidentně pozitivní) podělilo se svým okolím a v klidu jsme tak naplnili dva plnohodnotné kurzy jak dětí, tak dospělých.
video – hodina dospělých
Díky předchozím zkušenostem jsme pochopitelně počítali i s postupným úbytkem studentů. Většinou se tak stane během prvního měsíce a pak se skupina ucelí a začne fungovat na 100%. „Flákači“ totiž znemožňují dostatečné procvičování díky svým neznalostem. Tato překážka tedy později vymizí a pokrok skupiny je o to rychlejší.
K našemu překvapení však studentů neubývalo. Naopak, po měsíci za námi ještě chodili další zájemci o zapsání do kurzu. Nikoho jsme nechtěli odradit, ačkoliv začlenit se do již zaběhnuté skupiny s takovým pokrokem bylo náročné. Ale zvládli to.
Moje dvě skupinky dětí se značně lišily. První skupinka, tak trochu pomalejší, je tvořena dětmi ze školy, která nám propůjčila své prostory. Jak už nám sám pan ředitel předeslal, většina rodin není zrovna ekonomicky stabilních a to se bohužel projevuje i na dětech. Ne, že by byly nějak zvlášť zanedbané, zkrátka se neučí. Rodiče je k tomu nevedou a děti se nesnaží. To se samozřejmě projevilo i na samotném pokroku skupiny. Horko těžko jsme zvládali připravené plány. Občas mi připadalo, že se nejvíce těší na přestávku, během které mohly před třídou dovádět, což mimochodem Filipa, učícího ve vedlejší třídě, dovádělo k šílenství.
video – procvičování pomalejší skupinky dětí
Do druhé skupinky chodí děti hlavně z katolického colegia. Většinu z nich přiváží rodiče ve svých autech a i podle oblečení je vidět jejich ekonomická situace. S touto skupinkou jsem zvládla až dvouhodinový náskok. Hlavním důvodem bylo, že se děti chtěly opravdu naučit. Dalším byl i fakt, že převážná většina žáků již angličtinu někdy měla a základní slovní zásobu tedy znala.
Za těch pár týdnů mi dětičky přirostly k srdci. Bylo vidět, že kdo měl opravdu zájem se naučit, se naučil. Koho donutili rodiče, se nenaučil téměř nic. Vnitřní motivace je pro nás to nejdůležitější. Bez ní naše metodika nikoho nenaučí. Dalo by se říct, že tu jsme s Filipem spíše průvodci, než učitelé. Všem našim studentům jen otevíráme cestu, kterou oni sami musí projít a sami si ji ozkoušet na vlastní kůži. Pokud s jazykem nepracujete, nenaučíte se jej. Proto je potřeba mluvit a mluvit a mluvit. A na rozhovorech stojí celá naše práce. A je vidět, že opravdu funguje.
Pomalu jsme se přiblížili k samotnému závěru. Studenti se již připravují na testy a doufají, že nakonec opravdu získají svůj zasloužený diplom. A my jim pochopitelně věříme.
---
www.united-vision.org
TEACH – LEARN – CREATE
