Příspěvek dvanáctý. Už víc jak měsíc pobýváme na jihu Mexika, v městečku Bacalar. Nacházíme se v oblasti plné mayských tradic a zvyklostí. Přesto se nám zatím nepoštěstilo zažít žádnou z místních oslav (a že jich je celá řada). Věříme ale, že se brzy nějaké dočkáme. Měsíc oslav se totiž blíží. V tomto příspěvku bych se ráda věnovala hlavnímu důvodu proč jsme tady, tzn. hodinám, jejich vývoji a průběhu.
Po měsíci vyučování se objem téměř všech skupin zmenšil. S tím jsme počítali a je to taky jeden z důvodů, proč na začátku začínáme se skupinou čítající 20 studentů (resp. žáků). Největší „úmrtnost“ jsme pocítili v Buenavistě, což mě docela překvapilo. Na samém začátku zajišťování kurzů byla vidět a cítit potřeba znalosti angličtiny snad na každém obyvateli této mayské vesničky. Nicméně už po týdnu bylo nutné sloučit kurz dospělých a starších dětí, aby bylo možné vůbec v Buenavistě pokračovat. Tento kurz nyní opečovává Filip. Já mu, v případě potřeby, pomáhám (většinou s někým někomu).
I v kurzu pro nejmenší ubylo žáků. Původní počet se zmenšil zhruba o polovinu, což činí 8-10 stálých dětí. To je ideální počet. Mám dostatek času a prostoru kontrolovat výslovnost (což je pro děti asi nejtěžší část výuky, vzhledem k omezenému počtu zvuků ve španělštině) a při procvičování se můžu věnovat každé dvojici zvlášť. Převážná většina žáků pečlivě plní i domácí úkoly a v hodinách je to vidět. Pamatují si slovní zásobu a dokáží ji aplikovat do nových vět a rozhovorů.
Postup pochopitelně není tak rychlý jako s dospělými. Nicméně jakýkoliv posun je naše společné vítězství. Na druhou stanu i minimální nezdar je pro mě samotnou výzvou. Je třeba být dosti flexibilní a měnit strukturu a obsah hodin dle potřeby. Prvotní plány připravené v Čechách jsem musela kompletně předělat. A to je důvod proč jsem tady a co mě tolik baví a naplňuje. Kdybych sem přijela s přípravami, které by nebylo třeba upravit, ukousala bych se nudou. Takhle musím po každé hodině zvažovat, jak nejlépe navázat a pokračovat. Každý z nás má potřebu se nějak realizovat. Já si ji plním tvorbou plánů a dalších materiálů do hodin. :)
Video z hodiny v Buenavistě - rozhovor s Pepou - naleznete zde.
Skupinka dětí v Bacalaru neprošla téměř žádnou změnou. Je to až k neuvěření, ale na hodiny chodí stálý počet 14-16 dětí. Přisuzujeme to hlavně vlivu rodičů. Hodiny máme dopoledne. V Bacalaru je pravděpodobně tolik dětí, že primaria (první stupeň ZŠ) musela děti rozdělit do dvou skupin. Jedna se učí dopoledne a druhá odpoledne. My jsme se rozhodli dát šanci dětem, které mají školu odpoledne. A vyplatilo se to. Na ranní hodinu angličtiny chodí některé i v doprovodu rodičů, některé přijedou na kole, jiné dorazí pěšky.
Všechny pracují skvěle. Plní úkoly (až na výjimky), v hodinách konverzují podle instrukcí a jejich pokrok je o něco lepší než u skupiny v Buenavistě. Opomenu-li vytáhnout z tašky Pepu, samy si o něj řeknou. Zavelím-li „zahrajeme si s Pepou“, radostně zakřičí a už skoro stojí na nohou. Není lepší feedback (zpětná vazba), než vidět jejich rozzářené úsměvy. Můžu si být jistá, že je hodiny baví. Poslední úkol, který děti dostaly, byl docela časově náročný. Všechny ho splnily. Vytvořily si vlastní plakát se vším, co se v angličtině dosud naučily. Tady je malá ukázka jejich výtvorů:
Video z hodiny v Bacalaru - Where are you from? - naleznete zde.
Video z hodiny v Bacalaru - procvičování částí těla - naleznete zde.
Žáci druhého stupně (secundaria), kteří tvoří můj třetí kurz, si procházejí obdobím puberty a na většině je to poznat. Brebentění a chichotání je nedílnou součástí hodin. Vytvořit dvojici s někým jiným, než s nejlepší kamarádkou, je skoro nemožné (kluci až takový problém nemají). Občas na mě slečny hodí takový zoufalý pohled, říkajíc: „Ne, s touhle pracovat nechci, prosím, dejte mě do dvojice s někým jiným.“ Nicméně i tato skupinka se postupem času vytříbila a zbyli jen ti „vyvolení“, kteří jsou již schopni najít si i jinou dvojici (ačkoliv vždy začínají s tou samou;)). Není možné se na ně zlobit. Všichni jsme si tímto obdobím prošli. Naopak jejich zájem v hodinách mě těší. Nebojí se říct, když něčemu nerozumí, nebo za mnou přijít, když si nejsou jisti, jak s cvičením naložit. Je to pro mě znamení, že je angličtina zajímá a chtějí se ji naučit.
Video z prezentace nových slovíček s žáky druhého stupně naleznete zde.
Uvidíme, zda-li se počty ve skupinách ještě změní. S přibývající gramatikou a obtížností úkolů je možné, že ještě odpadne pár slabších jedinců. Troufám si však říct, že u dětí jsou skupinky již stabilizované a ztráty se neuskuteční. U dospělých si nemůžeme být nikdy jisti. Ale mysleme pozitivně. „Think pink“ ;)
www.united-vision.org
