Příspěvek třicátý třetí. Již potřetí během půl roku jsme se „usadili“ a začali pilně pracovat. Do odjezdu nám už tedy zbývá opravdu málo. A upřímně, domů se těším, jak malá holka. Mexiko je hezká země, ve které jsme potkali spoustu krásný lidí, ale přeci jen, doma je doma.
Mohlo by se zdát, že naše práce je jednoduchá. Odučit podle připraveného plánu jeden kurz denně nemůže být takový problém. Opak je ale pravdou. Po více než pěti měsících intenzivní práce na vylepšování metodiky, psaní článků, úpravě fotek a dalších činností, které tu denně děláme, jsme prostě unavení. A tak není divu, že o víkendech už spíše preferujeme odpočinek, než cestování po okolí. Počasí nám stejně v poslední době nijak zvlášť nepřálo.
video – průběh hodin v Papantle
Momentálně pobýváme v turisticky vyhlášeném městě, Papantle. Po počátečních bojích „o přežití“, se situace stabilizovala a z našich studentů se začali pomalu stávat naši přátelé, podobně jako v předchozích komunitách. Tohle je na práci dobrovolníka asi to nejlepší (alespoň podle mě). Lidé si tu naší práce váží a tak se k nám i chovají. Z Filipových hodin často slýchám smích a pokaždé, když se na chvilku zajdu do třídy podívat, všichni mě mile přivítají. Atmosféra je více než příjemná.
Po úvodním týdnu propagačních snah jsme se v doprovodu našich českých přátel (momentálně žijících v Mexico city, kteří nás do Papantly přijeli navštívit) vydali na nejbližší pláž. Místní autobusová doprava se od té v Coatepecu nijak zvlášť neliší. Plechové stroje jsou tu o něco menší a možná drncají o něco méně. Ale podobu nelze popřít. Do jednoho z těchto „minibusů“ jsme tedy nastoupili. Díky našim zkušenostem s dojížděním z Jalcomulca do Coatepecu jsme se pro jistotu usadili hned na první sedačku. Takzvaný „rafting bez vody“ (Filipovo vtipné označení stylu jízdy) nám postačil jednou jedinkrát. Po hodině a půl cesty členitou krajinou nás pan řidič vysadil přímo u pláže „Rancho playa“. Určitě znáte ten pocit, když se zhluboka nadechnete a cítíte slanou vlhkost ve vzduchu. Prvních pár nadechnutí nás nabilo pozitivní energií.
Ačkoliv počasí nebylo nijak zvlášť pěkné, vydali jsme se písčitou pláží podél břehu. Tížil nás hlad a proto jsme nejprve hledali nějakou restauraci. Na výběr ale moc nebylo. Pláž byla téměř úplně vylidněná a restaurace nikde na dohled. A tak jsme po pár metrech usedli pod palmovou střechou a čekali, co nám místní kuchařka nabídne. Žádné zázraky jsme nečekali. Na otevřeném ohni moc variací nepřipravíte. Mirek s Luckou, naši kamarádi, si vybrali rybu, kterou měla typicky oblečená babička ukrytou v chladícím boxu. My s Filipem a Zelmou jsme zvolili raději „enchiladas“ (tj. tortilly namočené v pálivé salse s fazolemi). Na provizorní kuchyň a jak v ní probíhala samotná příprava jídla, se můžete podívat sami:
video – příprava jídla na pláži „Rancho playa“
Když jsme konečně uspokojili (alespoň částečně) naše žaludky, položili jsme si otázku, zda okusíme vodu či ne. Nedostatek slunce a svěží vítr nás, děvčata, nepřesvědčily. Do plavek se tedy svlékli pouze chlapi. Mně bohatě stačilo projít se v moři jen tak bez bot.
Neděle pak patřila návštěvě vyhlášené totonacké památky, pyramidovému komplexu El Tajín (více o jeho historii v článku Filipa Šeny zde). Tentokrát nám Zelma zařídila odvoz autem. Ve smluvený čas jsme společně s Luckou a Mirkem vystoupali do parku na náměstí a čekali na naši „průvodkyni“. Její dvacetiminutové zpoždění nás nijak zvlášť nezaskočilo a tak jsme si krátili čas žonglováním.
video – žonglování na střeše
Transport lidí v Mexiku nemá žádné limity (tedy tak to alespoň vypadá). Kolik se vás do auta vejde, tolik vás jede. A pokud nemáte prostor na sezení, nýbrž korbu, stačí na ni pohodit kus hadru, abyste se neušpinili, a můžete směle naskákat. S tím jsme se setkávali dost často. Narvaná korba nákladního auta lidmi není v Mexiku výjimkou. A my jsme si takový zážitek vyzkoušeli na vlastní kůži.
video – cesta na El Tajín
Regionu „Totonacapan“, který se rozprostírá v severní části státu Veracruz, vévodí nejen turisticky atraktivní pyramidy. Původní areál El Tajín zabíral pravděpodobně až deset kilometrů čtverečních. To, co se dochovalo dodnes (díky práci archeologů), zabírá ani ne polovinu. Práce na odkrývání dalších pyramid jsou však v plném proudu. Sotva dojdete k první z pyramid, dýchne na vás historie. Začnete přemýšlet, jak zde lidé žili a jak asi jejich život vypadal. Je to opravdu neuvěřitelná a nesmírně vzácná památka, která se právem pyšní titulem „Světové dědictví UNESCO.“
A co jsme ještě viděli? O tom až příště. :)
---
www.united-vision.org
TEACH-LEARN-CREAT
