Příspěvek patnáctý. Čas vymezen Bacalaru, městečku na mayské riviéře, téměř vypršel. Byl tedy nejvyšší čas navštívit i nějaké zdejší památky. V okolí Bacalaru je jich hned několik. Ale dostat se k nim není úplně jednoduché. Autobusem se k nim dojet nedá. Velmi jsme tedy uvítali nabídku Jimmyho, který výlet k Dzibanché, jedné z mayských pyramid, vymyslel.
Jimmy se z Floridy vrátil v doprovodu Kevina, fotografa a milovníka ptactva. Od příjezdu do Bacalaru tedy spolu podnikali výlety po laguně. Vybaveni dalekohledy a fotoaparáty si tak společně užívali zdejší bohatou faunu. My jsme s Filipem nikdy nemohli Jimmymu dělat tak dobrou společnost jako Kevin. Je to opravdový znalec. Jednou jsme se náhodně nachomýtli u Jimmyho před odjezdem na pozorování ptáků. Přidali jsme se a Kevin nám v průběhu vyprávěl různé zajímavosti o jednotlivých druzích.
Na poslední víkend našeho pobytu Jimmy naplánoval výlet k ruinám zvaným Dzibanché, což v mayštině znamená "psaní na dřevo". Nabídl nám tedy, že se můžeme přidat. Tuto šanci jsme si nemohli nechat ujít. Byla by věčná škoda strávit dva měsíce tak blízko těchto památek a nenavštívit ani jednu z nich. V tu dobu se také vrátil Noé z México DF, kde pracoval na svém dalším projektu (pomoc tamějším mlékařům) v rámci jeho organizace Vínculo Comunitario. Zeptali jsme se ho, jestli by se k nám nechtěl přidal. Noé s radostí souhlasil. Nakonec jsme se tedy domluvili tak, že Jimmy společně s Kevinem a dalšími kamarády vyrazí o něco dříve a užijí si již cestu k ruinám pozorováním ptáků. My vyrazíme o něco později společně s Noém a jeho dědečkem, velmi bystrým dvaaosmdesátiletým pánem, a setkáme se před vstupem.
U pokladny jsem asi naposledy využila slevy studenta (můj ISIC v prosinci vyprší a tím skončí veškeré výhody s ním spojeny). Původně jsme si myslela, že přijedeme k jedné ruině, podíváme se na ni a pojedeme domů. Byla jsem však velmi příjemně překvapena. Areál Dzibanché zahrnuje hned několik různých pyramid mayské kultury. Jedná o chrámy, které zde Mayové před mnoha stovkami let vystavěli. Některé z nich byly ve velmi dobrém stavu a mohli jsme na ně vystoupat.
Byla to docela fuška, ale ten výhled z vrchu stál za to. Jiným chrámům bohužel štěstí tolik nepřálo.
I tak jsme si tento výlet užili, dozvěděli jsme se i nějaké zajímavosti z tamní flóry (dědeček Noého je její velký milovník, naše pohledy směřovaly převážně nahoru, k ruinám, jeho však spíše k zemi, kde nacházel různé listy a bobule;)).
Na závěr bych ještě ráda zmínila jeden výlet, který si pro nás připravili Filipovi studenti, Luisa a Rafa, manželský pár žijící v Bacalar. Když zjistili, že už se nám v Bacalaru krátí čas, rozhodli se nás vzít do Palmaru, na místo, kde pramení řeka přímo ze země. Vyrazili jsme v sobotu dopoledne společně s jejich synem.
Byl to opravdu příjemný výlet. Zaplavali jsme si hned vedle pramene řeky, nechali se okusovat rybičkami a pak jsme si i zažonglovali. Luisa pro nás dokonce připravila i sandwiche. Rafa nám cestou tam i zpět popisoval, co právě míjíme, a vždy přidal nějakou historku. Dokonce přišla řeč i na nedaleko žijící komunitu Menonitas.
Jsou to běloši pocházející z Evropy (převážná většina z Holandska a Německa). Někteří se usídli nejprve v Belize a poté se přesunuli na jih Mexika, kde vytvořili komunitu Nueva Salamanca. I tu se nám poštěstilo, díky Noému, navštívit. Jejich styl života je pro mnohé nepochopitelný. Žijí bez elektřiny, daleko od civilizace a místo aut používají koňská spřežení.
Muži nosí tmavé lacláče, světlou košili a slamák, ženy chodí v tmavých dlouhých šatek s šátkem na hlavě. Jakoby se tu zastavil čas. Většina žen má dokonce zakázáno mluvit s cizími lidmi a proto ani nemají možnost učit se španělsky. Běžná rodina může čítat 15-20 dětí. Ve své komunitě mají vlastní školy, kde je hlavním a vlastně i jediným jazykem němčina. Španělsky umí jen několik z nich. Nicméně jsou velmi pracovití a to, co sklidí se snaží prodat. Jejich snaha byla propagována i v Bacalaru, během dne turismu, kde jsme se s jejich působením v regionu setkali poprvé. Tehdy se se mnou zapovídali a snažili se zjistit co nejvíce informací o Německu a Holandsku. Připadala jsem si trochu jako u výslechu. ;) Byli ale opravdu milí. Tehdy mi též došlo, že pro místní nejsou běloši až takovou raritou. Setkávají se jak s turisty, tak s komunitou Menonitů, kteří stejně jako my mají světlou kůži, modré oči a blonďaté či hnědé vlasy.
---
www.united-vision.org
