Dobrodružství na mexické řece a sbohem adoptivní rodinko

Příspěvek dvacátý devátý. Náš pobyt v Mexiku se chýlil ke své třetí fázi. Studenti z Coatepecu a Jalcomulca měli napsané testy a po zásluze byli odměněni diplomy. Zbývalo se rozloučit s našimi nejbližšími, „adoptivní rodinou“ - s Irmou, Martinem, Sirenií, Alanou, a nejmladším Adolfem. Než se ale k tomu dostanu, byla by škoda nezmínit jeden dechberoucí zážitek z posledních dnů našeho pobytu.

Ještě než Jalcomulcu dáme naše sbohem, ráda bych zmínila nezapomenutelnou zkušenost, kterou nám zprostředkoval Filipův student, Miki, shodou okolností otec mé nejlepší žačky Isar. Vesnička Jalcomulco je slavná díky řece Pescados, která jí protéká a slouží jako lákadlo pro milovníky raftingu. Osmnáct adrenalinových kempů či společností tu nabízí kromě raftingu i slaňování, jízdu na horských kolech či na laně nad propastí. Za celou dobu, co jsme tu strávili, se nám však nepoštěstilo ani jednu z těchto aktivit zkusit. Na vině byly naše víkendové výlety po komunitách, o kterých jsem již psala ve svých předešlých článcích (zde a zde). Miki si však umanul, že takto nemůžeme odjet a tak nás poslední víkend vzal na řeku, díky společnosti Explorando, ve které pracuje jako instruktor.

Ze střední školy jsem na sjíždění řeky byla zvyklá. O prázdninách jsme totiž jezdili s TJ Přetejk Hamr na Vltavu. Pobývali jsme v táboře v Rožmberku nad Vltavou a každý den jsme na kánoích sjeli kus řeky. Vedoucí výpravy František nás navždy opustil minulý rok a tak ho tímto zdravím do nebíčka. Myslím, že by se mu na řece Pescados moc líbilo.

S Mikim jsme se domluvili na naše poslední nedělní dopoledne. K mému překvapení nás přišel informovat přesně na čas. Měli jsme tedy prostor na to, vymyslet, co vlastně na sebe. Naše batůžky, pečlivě připravené na půlroční přežití ve všemožných teplotách však s alternativou raftingu moc nepočítaly. Nicméně kdo by si taky balil neopren. Vzali jsme si tedy na sebe plavky, tričko a namazali se spoustou opalovacího krému. Měli jsme totiž štěstí a sluníčko se na nás smálo už od samého rozbřesku.

Před odjezdem jsme museli vyplnit formulář, že jsme byli poučeni o všech nebezpečích, potvrdit náš skvělý zdravotní stav a poskytnout kontakt na osobu v případě úrazu či úmrtí. Pak už jsme mohli naskákat do dodávky, kde jsme se mimochodem seznámili s dalšími členy posádky, mladými sourozenci, jejichž jména si už bohužel nepamatuji. Kromě nich nás ještě doprovázel další instruktor, Osirio, který představoval takovou naší „záchranku“. Po celou dobu nás doprovázel na kajaku a v náročných částech řeky nám „prorážel cestu“ nebo nás jistil lanem.

Než jsme mohli nastoupil do raftu, Miki nám dal bezpečnostní přednášku a základní školení (např.: jak správně sedět, pádlovat či jak vytáhnout „muže přes palubu“). Všichni jsme vyfasovali helmu, vestu a pádlo. Poté již zbývalo „nalodit se“. Bylo třeba se brodit do poloviny řeky, abychom do raftu vůbec mohli usednout. První kontakt s vodou mi přivodil lehkou zástavu srdce. Bylo poznat, že řeka přitéká z vysokých hor. Chodidla mi rozmrzla až doma v horké sprše. ;)

Cesta nádhernou přírodou nám trvala téměř dvě hodiny. Peřeje, nesrovnatelné s těmi na Vltavě, střídaly „voleje“, na kterých jsme hráli různé hry. Hlavním cílem každé z nich bylo, aby se alespoň jeden z nás vykoupal. První, kdo zahučel do ledové vody, byl chudák Filip (prý se kvůli nám obětoval – jak šlechetné ;)). Přivítání na řece jsme však neunikl nikdo. Voda přistála na hlavě každého člena naší posádky.

Musím říct, že Miki je opravdu skvělý instruktor. Dokáže lidi pobavit, upozorní na všechny možné přírodní úkazy po cestě a před každými peřejemi oznámí jejich název a náročnost. Jména si bohužel nepamatuji, nicméně metrový seskok nebo nebezpečný vír pod skálou, kterému bylo nutné se vyhnout, mi v hlavně utkvěly. V těchto místech se mi občas zatajil dech. A o tom to je – adrenalinový zážitek na celý život.

Do cíle jsme dorazili všichni a vcelku. Promrzlé končetiny se vrátily k životu po horké sprše a energii jsme dodali teplou polévkou doni Irmy. Únava se mě však držela téměř celé odpoledne.

---

Původně plánovaný odjezd byl určen na sobotu. Imelda nás totiž chtěla zavést ještě do Puerta Veracruz, abychom si užili moře. Nicméně kamarádka, která jí nabídla možnost ubytování nereagovala na žádnou z Imeldiných zpráv a tak nám v Jalcomulcu zbývalo poslední odpoledne. Batohy jsme měli víceméně připraveny, tudíž jsme se s klidem mohli vydat na poslední procházku po vesnici. Doprovodili jsme Irmu při prodávání chleba na jejím pravidelném okruhu. Do postele jsem ulehala s těžkým srdcem. Ráno nás naposledy uvítá starostlivá Irma, obětavý Martin a usměvavá Alana s roztomilým Adolfem. Myslím, že mi ještě dlouho bude v uších znít Adolfovo nadšené „Pepa“, které při pohledu na naše trička nemohl neříct.

video – rozhovor Adolfa a Alany

Imelda nám sice ranní hodinu odjezdu nepotvrdila, ale „brzy“ pro nás znamenalo nejdříve v osm (dle dosavadních zkušeností). Naposled jsme tedy sestoupili do kuchyně na typickou snídani. Byl to opravdu zvláštní pocit. Po snídani jsme si dobalili věci a očekávali příjezd Imeldy. V devět hodin se však stále neukázala a žádná zpráva nám od ní nepřišla. Rozhodli jsme se vyčkat dál. Odbila desátá hodina a pak jedenáctá a o Imeldě nebylo vidu ani slechu. Irma se tedy pokusila zavolat k ní domů, ale sluchátko bylo vyvěšené. Začali jsme se trochu obávat. V půl jedné se Irma konečně dovolala. Imeldu skolila chřipka a navíc potřebovala v pondělí prezentovat cosi neodkladného v Coatepecu. Náš odjezd tak odsunula až na úterní ráno. Zůstali jsme jako u vytržení. „To si mám zase vybalit? A kde vlastně?“, v hlavě se mi honila spousta otázek. Po několika dalších změnách jsme se však nakonec shodli, že vyrazíme v pondělí ráno. Znamenalo to tedy další psychickou přípravu na loučení a další brzké vstávání.

Úplně poslední ráno v Jalcomulcu jsem si připadala jako v tranzu. Najedla jsem se, vyčistila si zuby, dobalila batoh a sešla se rozloučit. Adolfovo obětí mě rozhodilo natolik, že jsem ostatním už nemohla říct vůbec nic. Vzhledem k tomu, že jsme spěchali na autobus, nebyl čas se zdržovat. Slzy jsem usušila v poklusu na zastávku a celou cestu do Coatepecu jsem se vzpamatovávala.

video – Adolfův exkluzivní tanec

Dva měsíce bohatě stačili k tomu, aby se z našeho loučení stal bolestný a nezapomenutelný zážitek. Uvidíme, jak nás přivítá Papantla.

---

www.united-vision.org