Před pár dny obletěla svět zpráva, že vědci z italské laboratoře Gran Sasso experimentálně naměřili rychlost vyšší než rychlost světla. Celkem o nic nejde až na to, že nic rychlejšího než světlo nemůže v našem světě existovat – ani ty mrchy neutrina. Tedy ve světě tak jak ho známe a jak je moderní fyzikou popsán.
Zatím není až tak úplně jasno, jestli nejde o omyl či o špatnou interpretaci dat ale, kdyby to pravda byla, tak se sice pro běžného člověka nic nezmění, slunce zase ráno vyjde a večer zapadne, ale svět už nebude takový, jako byl dříve. Jednalo by se o naprosto zásadní průlom do našeho poznání světa a zejména vesmíru, že by se to snad rovnalo objevům typu „ a přece se točí“ či to, že země je kulatá. Proč tomu tak je? Celé naše současné poznání a teorie o tom, kdo jsme a kam kráčíme (doslova) vychází z Einsteinovy obecné teorie relativity a zejména z absolutní hranice rychlosti světla ve vakuu.
Jako by to bylo dnes si pamatuji, jak mně můj táta jednou – bylo mně asi deset let, přinesl útlou knihu od akademika L.D.Landaua „Co to je teorie relativity“. Knížka byla určena pro děti a opatřena veselými kresbičkami J. Maláka. Naprosto jasně si vybavuji, jak jsem tu knihu četl pořád dokola a prohlížel obrázky ve snaze pochopit některé zákonitosti teorie relativity. Zejména obrázky, kde jde čas někdy rychleji či pomaleji jsem nechápal a také obrázek vlaku, který jede rychlostí blízkou světla a vypadá mnohem kratší než ve skutečnosti je. Ty věci jsem pak pochopil až mnohem později, kdy na mně ta knížka při nějakém úklidu odněkud vypadla a obrázky byly tehdy naprosto jasné. Základ všeho byla absolutní konstanta a to právě rychlost světla a skutečnost, že ostatní veličiny jako je například čas, jsou proměnné (relativně) právě vůči světlu.
Oblasti mého zájmu o fyziku během časů rozšířila kvantová teorie relativity a příběhy Schrödingerovy kočky doplnily náhled na svět včetně objevení nových částic během těch časů. Vždy byla ale rychlost světla brána jako absolutno, které nelze překročit. Zprvu jsem byl dokonce trochu smutný, že cestování časem či do dalekých galaxií je tímto značně omezeno či dokonce úplně znemožněno ale určitá nesourodost obou teorií (obecné i kvantové) dávala naději na nějaké triky, kdy by to třeba šlo zkratkou přes jinou dimenzi (mimochodem to je i jedno z možných vysvětlení toho experimentu s neutriny).
Na druhé straně jsem si díky studiu historie uvědomoval, že nemusíme být až tak úplně na vrcholku vědění, ba naopak. Každá éra lidstva se prezentovala tím, že už téměř všechno ví a pak se objevil někdo, kdo tvrdil, že tam, kam nevidíme, za horizontem, není propast, ale země tam pokračuje pořád dokola. Bylo jen otázkou času, kdy se některé námi považované neměnné teorie zhroutí. Už jenom určitý slepenec v podobě duální povahy světla – vlnové a kvantové, ve mně budil určité podezření.
A tak bych byl vlastně docela rád, kdyby se měření v Gran Sasso potvrdilo. V zásadě by se nic nestalo, všichni bychom žili svými problémy a starostmi ale objevila by se nová doba a nové možnosti hledání a otevřely by se nové dimenze lidského poznání. Obecná teorie relativity by přestala platit ale ta teorie relativity absolutní, by platila dál. Totiž poznání, že vše je relativní a že záleží odkud a z jakého úhlu a s jakými zkušenostmi se věci posuzují a to určuje výslednou podobu.
